Květen 2006

buddhismus a zvířata 3

29. května 2006 v 18:04 Náboženství a zvířata
"Jinak ale jedí (Japonci) skoro všechno, leccos syrové a něco i zaživa. Já zkusil jen syrovou rybu a syrového koně. Kuře jsem odmítl a dnes mě to mrzí. Zato kamarádka zažila malé trauma u jedné rodiny, když se jako zlatý hřeb objevili na stolním grilu živí krabi. Hostitelé je přidržovali hůlkami, aby neslezli, krabi strašně pištěli, kamarádka se musela omluvit a utekla".
Jiná cestovatelka o Japonsku: "Zvláštní pro mě byl samozřejmě tamější jídelníček. Živá zvířata nemusím, z těch jsem ochutnala jen ryby. Nic moc. Ani syrové koňské maso mě nenadchlo".
"Nelze zamlčet, že jídlo (v Japonsku) někdy vyžaduje od hosta silné nervy. V přístavním městě Sasebu jsem jednou pozoroval, jak muži u vedlejšího stolu konzumovali živou rybu. Ta byla vylovena z velké nádrže uprostřed lokálu. Kuchař - nebo se zde lépe hodí označení řezník? - omráčil rybu úderem do hlavy a ostrým nožem ji z boku vykrajoval kostky, které opět vkládal do okének. Tak přišla ryba na stůl zdánlivě neporušená. Pokaždé, když si hosté svými hůlkami kousek nabodli, zachvěly se hlava a ocas jako zasažené elektrickým výbojem. V normální restauraci se suši můžete zažít, že Irostinsky vyjme živého garnáta z malé nádrže, uřízne mu hlavu, odloupne skořepinové části a hostovi servíruje syrové tělo a přitom na oddělené hlavě vzduchem ještě tápají tykadla. Na Novém Zélandu vedl proto vývoz živých humrů do Japonska k vzrušeným debatám. Japonští ochránci zvířat mlčí". Z knihyGerhart Dambman, Jak se neztratit? Japonsko
YVES RÉNIER (komisař Moulin ): "Jako člověka mě dnes děsí především to, jak špatně dokážeme zacházet se zvířaty. Řekl bych, že je to typické zejména pro určité národy. Ale nepokládejte to, prosím, za xenofobii, děje se to i ve Francii. Jednou jsem viděl reportáž o jednom hrůzném asijském jídelním zvyku, o pojídání psů. Nechávají při tom psy napichovat zaživa na rožeň. V té reportáži ukazovali psa nabodnutého na jakémsi dlouhém noži. Kolem bylo velké pozdvižení, lidé se tomu smáli. Neohromil mě ani tak pohled na to trpící zvíře, i když to samo o sobě už bylo strašné, ale šokoval mě pohled na ty smějící se lidi. Byli mezi nimi i úplně malí kluci, které rozesmál pohled na utrpení. Až budou dospělí, budou dělat totéž".
Vladimír Lemberk: Qingping - největší tržnice jižní Číny, Živé nebo mrtvé?: Našince mimo nabízeného zvířecího sortimentu udiví zcela jistě také úprava prodávaných živáčků. Systém typu "prodej vánočních kaprů", tedy: výběr - zvážení - zabití - zaplacení a nashledanou, tu naprosto nefunguje. Zvířata nejsou pro Číňany živými bytostmi, ale jenom a pouze jídlo. Absence citu ze strany nakupujících i prodejců je zřejmá a pro nás asi nejvíce šokující. S aplikací jakéhosi "humánního" způsobu zabití zvířat nebo snad "Zákona na ochranu zvířat proti týrání" bychom tu zcela určitě neuspěli.
V jistém smyslu obdivuhodná je schopnost prodejců v oddělení mořských živočichů nabízet za každou cenu živé ryby. Dokáží zdánlivě nemožné - rybu za živa zbaví ploutví, rozříznou břicho a opatrně odstraní nežádoucí vnitřnosti. Poté odpreparují žebra a kosti. Takto naporcované a k prodeji upravené rybě přitom pořád ještě tluče srdce a funguje krevní oběh. Kupující si ji tedy odnáší domů fakticky ještě živou. Je to vlastně již zcela připravený kus rybího masa, který se ovšem nekazí, protože není mrtvý. Zákazníky je taková "úprava" ryb vyhledávána, neboť v kuchyni je s nimi jen minimum práce.
U popisu některých dalších "zvyklostí z Qingpingu" by měla být hvězdička a nápis: "Dětem číst zakázáno". Kupříkladu - víte, jak nejrychleji zbavit prodávanou krysu života, srsti a přitom ji ještě nakupujícímu tepelně "předpřipravit"? Nevěřil jsem svým očím, ale stačí málo. Vytáhnete krysu, kterou si zájemce o chutnou večeři vybere z klece a uchopíte ji levou rukou v rukavici za ocas. Do pravé ruky vezmete hořící autogen a škubající se krysu v šlehajícím plameni tak dlouho opalujete, až nejeví známky života.(stejně se to dělá se sysly a pod. v Mongolsku) V tu chvíli je hlodavec také zpravidla již zcela bez chlupů a jeho maso téměř upečené. Možná, že nakupující takto připravenou krysu doma již přímo konzumuje, ale pravděpodobnější asi bude, že slouží jako surovina k výrobě polévky a vývaru.
Anebo: víte, jak snadno a rychle zabít kachnu a přitom ji ještě zákazníkovi oškubat? Stačí křičícího a bránícího se opeřence uchopit za nohy a opatrně jej hlavou dolů ponořit do litinového kotle plného rozehřátého asfaltu. Zcela jistě se brzy přestane hýbat. Horký asfalt kachnu nejen spolehlivě usmrtí, ale také ji obalí tenkou vrstvou, která po vytažení a okapání na vzduchu rychle utuhne. Černý krunýř, který obaluje kachnu včetně jejího peří, pak stačí snadno sloupat i s veškerým opeřením. Zůstane dočista upravené holé tělo. Odpadá tak náročné a nepříjemné škubání, které mnohé české hospodyňky právem nesnáší.
Zážitek z Malaysie:
"O Číňanech se traduje že opravdu sní vše. Krab, žába, papouch, sice to nejím ale je to taky maso. Nicméně, měl jsem příležitost vidět nechtěně přípravu kočky na divoko a řeknu vám, normálně jsem odešel z restaurace pryč. Což je velmi, velmi neslušné. Co všechno té chuděře dělali, a kupodivu pořád byla na živu. Tohle je opravdu místní realita a pokud máte doma mazlíčka, tak to raději ani nečtěte. Mohl bych o tom samozřejmě pomlčet, nicméně je to reálie.
Z klece plné nešťastných koťat vytáhli malé bíle kotě. Do upraveného podběráku se strčí hlavička, zvíře potom visí za krk a bezzubá stařena ho několikrát přetáhne klackem po hlavě. Zvíře asi omdlí, protože je najednou ticho. Neškrábe, nemňouká a já si myslím, že se konec. Není. Takto omráčeno je vhozeno do hrnce s vařící vodou. Řev, kvílení, mňoukání které po chvíli ustane. Kočka je vytažena z hrnce ven a stařena mu začne stahovat kůži. Zvíře je ale ještě pořád naživu a snaží se bránit.
Dokážete si představit kočku do poloviny stáhnutou z kůže, jak se pořád snaží zachránit a utéci. Bezzubá stařena se směje, mám chuť vyskočit a normálně jí natáhnout, nicméně kolega, který je z toho stejně mimo jako já mi naznačuje ať si toho nevšímám.
A když ke všemu kočka, zbavená kůže, pořád ještě na živu skončí v akváriu přede mnou, topí se a bezmocně bojuje o život, to už je na mne opravdu moc, normálně jsem se sebral a bez placení odešel. Kolega mi pak vyprávěl, že zvíře ještě nebylo mrtvé když ho začali porcovat. Vraj to ale není nic proti Číně". http://actual.wz.cz/view.php?cisloclanku=2004031201
V Jižní Koreji je každoročně zaživa uvařeno asi 100 000 koček. Doměkka uvařené kočičí maso se smíchá s datlemi, jedlými kašany a zázvorem a ze směsi se vyrobí vývar, který se prodává v malých lahvičkách. "Léčitelé" namačkají živé kočky do obřích železných kotlů (až čtyři vrstvy koček na sebe!) s horkou vodou a s přísadami vaří jejich těla tak dlouho, dokud z nich nevznikne tekutá hmota. Přitom dobře vědí, jak se lektvar vyrábí - děje se tak totiž často přímo na trzích. U stánků s kočičí šťávou se tísní kočky v klíckách a zákazníci mohou sledovat, jak odvar vzniká přímo z čerstvých surovin.
A Vietnamci u nás, z rozhovoru Lidových novin (15. března 2003) s Markem Ebenem:
LN: A k tomu všemu máte ještě psa.
To máme. Edu.
LN: Rasa?
Strašný vořech. Eda byl majetkem jakési vietnamské rodiny, která bydlela naproti naší babičce na Kladně. Vietnamci mají ke psům zvláštní vztah, obávám se, že dost gastronomický. Eda měl maminku, ta zmizela, pak několik sourozenců, kteří taky beze stopy mizeli, až zbyl jen on. Nikdy na něj nepromluvili. Jezdili po trzích, Eda čekal u branky, natěšený, oni přijeli, a jako by tam stál strom. Takže pes se celé dny toulal a odpoledne si zvykl chodit k naší babičce. Přišel, dostal něco najíst, nechal se podrbat, lehnul si a spal. Zkraje si dokonce neuměl hrát. Pak ho chytla policie jako toulavého a zavřela do útulku. Naštěstí je někdo viděl a řekl babičce. My jsme předtím psa měli třináct let, věděl jsem, co to obnáší, a to ještě Markéta byla zdravá. Ale přišlo mi naprosto absurdní, aby tenhle zůstal v útulku. Takže máme Edu. Už dva a půl roku.

buddhismus a zvířata 2

29. května 2006 v 18:04 Náboženství a zvířata
Dr. D. T. Suzuki, světoznámý buddhistický filozof by s tím souhlasil. Ve své knize The Chain of Compassion (Řetěz soucitu) opisuje pokrytectví těch, kteří nesmyslně zabíjejí a pak pořádají buddhistické obřady za bytosti, které úkladně
usmrtili.



Píše: "Buddhisté zpívají sútry a obětují kadidlo po smrti těchto bytostí, a tvrdí, že tím utišili duše zvířat, která zabili. Mají za to, že tím celou záležitost elegantně skončili. Můžeme to však takhle skončit?... Láska nebo soucit pracuje v srdci všech ve vesmíru. Proč jen člověk používá svou tzv. vědu na to, aby uspokojil své sobecké vášně a pak se pokoušel ospravedlnit své jednání různými pokryteckými způsoby?... Buddhisté se musí snažit učit druhé úctě a soucitu ke všem bytostem soucit je základ jejich náboženství..."


Kdyby byla bohoslužba ve chrámu skutečnou buddhistickou zbožností a ne ostudou, museli by se velrybáři a úředníci společnosti kát za bezprostředné porušení prvního buddhistického přikázání nezabíjet, prosili by o odpuštění Kannon, bódhisattvu soucitu, a snažili by se zastavit další vraždění nevinných velryb. Ale nic s toho se samozřejmě nestalo. Jednání buddhistických kněží, kteří propůjčili sebe a svůj chrám k této frašce, motivované nepochybně perspektivou štědrého daru od velrybářské společnosti, hovoří výmluvně o míře úpadku dnešního (a nejen) japonského buddhismu.


Nesnesitelná krutost
I když buddhismus nabádá k soucitu ke zvířatům, v zemích ovlivněných buddhismem (Čína, Vietnam, Korea, Japonsko,Kambodža, Thajsko…) se přesto často setkáváme s velice krutým až záměrně sadistickým zacházením se zvířaty.
Orientálci mají sklon k k bizarnu, zvláště když je opepřené makabrozními prvky utrpení a bolesti.
"Přemýšlíme-li o vztahu Číňanů k živé přírodě, je těžko si nevzpomenout na rybu závojnatku, nejlepší zástupný znak celého tohoto okruhu problémů. Bachraté, obludně naduřené tělo s vyvalenýma očima, obklopené závoji růžových féericky jemných ploutví, fascinujících a zároveň zrůdných, které se k plavání vůbec nehodí, už sebeméně nepřipomíná elegantního, leč jednoduchého stříbřitého karáska, původní výchozí formu. Výsledek se hodí už jenom k jednomu - nehybně utkvívat v míse z vybraného porcelánu a být reprezentací sebe sama ve vybraném salónu či zahradě. Čína zná do mnohem větší hloubky než Evropa fysis, přirozenost, zvířecí, rostlinnou i lidskou a umí s nimi velmi rafinovaně jednat.
Kultivace čehokoli znamená v zásadě vyostřování vnitřních protikladností - vybrané pochoutky typu černých kachních vajec či opičích mozků politých horkým olejem jsou přesně na hraně nebeské dobroty a hnusu k pozvracení, oboje v krajní síle - všední jídla typu rýže jsou sice v podstatě chutná, ale fádní. Umělec zachází s hmotou sice s krajním pochopením pro její povahu, ale zároveň i s cílem předvést něco, co se vymyká očekávatelnému, někdy i vůbec možnému (oblíbené byly tradičně i napodobeniny přírodnin z jiného materiálu - mušle řezané z mramoru, květiny z papíru, peří či skla, mechanická pohyblivá zvířátka atd. -( i snaha moderní biologie o computrové simulace je z tohoto řádu věcí).
Toto má klasická Evropa i Čína jistě společné, rozdíl je v tom, že Čína tradičně hrotí tuto polaritu mnohem dále (včetně řemeslnických výrobků - vzpomeňme jen populární sady "krajkových" do sebe vsazených a volně otočných koulí, vyřezaných z jednoho kusu slonoviny), po soudu Evropanů až na hranici rafinované perverze (toto platí v jistém smyslu pro Asii obecně počínaje už osmanskou a perskou říší není vyloučeno, že už Byzancí).
Deformované nožky čínských žen, bonsaje či excesivní tvary již zmiňovaných závojnatek, teleskopek, vejcovek, lvích hlav a četných dalších forem zlatých karasů jsou nejznámějšími, zdaleka však ne jedinými příklady tohoto typu zacházení s fisis. Dáma z mandžuské éry byla doslova žena-bonsaj se vším všudy.
Evropa, která byla vždy mnohem archaičtější a jaksi humpoláčtější, nikdy tak daleko nedospěla, zvláště pak, když se od dob preromantismu ozývá volání po všem přírodním, neznetvořeném a pokud možno postrádajícím rafinovanost.
Nejdále v tomto směru asi došla ludvíkovská Francie, epocha, která byla v Evropě asi Číně nejpodobnější a z části na základě jezuitských zpráv podle ní i designovaná. Pokud se týká vkusu na excesivní plemena domácích zvířat, zejména holubů, blížila by se onomu čínskému nepochybně viktoriánská Anglie, zjevně pod asijským, a to indickým vlivem (i v evropské tradici lze vystopovat silný vztah k bizarnostem, dvorní trpaslíci ve Španělsku i jinde jsou dobrým dokladem oné ambivalence ve vztahu k neobvyklému a zrůdnému, kolísající mezi zděšením a nadšením).
Čínamá, už s ohledem na nedostatek prostoru a celkovou absenci smyslu pro svobodu, největší zálibu ve zvířatech, která lze nějakým způsobem těsně uzavřít - prasatech, bílých myškách, zlatých rybičkách,klecových ptácích atd., na rozdíl třeba od volně létajících holubů, které sice také chová, ale zdaleka ne v tom bohatství plemen, jaké by se v tak veliké a kulturní zemi dalo očekávat.
Znalost fysis jde ruku v ruce s neobyčejně živým smyslem pro přírodu a její krásy v celku i jednotlivostech, na každém balkóně je aspoň několik květin, klec s ptákem a bonsaj, ve většině bytů akvárium (je politicky nekorektní, ale přece pravdivý postřeh, že smysl pro živou přírodu jaksi souvisí s rasovou příslušností - priority černých Afričanů se naopak zdají být jinde - ze subsaharské Afriky např. kromě perličky nepochází jediné domácí zvíře, ač se kraj potenciálními kandidáty jen hemží, a svahilština má příznačně totéž slovo - ňam - pro zvíře i maso, rovněž černé Američany jsem nikdy neviděl v národních parcích, ač u mnohých by se toho bylo možno na základě dosaženého vzdělání i ekonomického statutu nadát). Se smyslem pro fysis a její půvaby a záludnosti souvisí i neobyčejně rafinované a pečlivé čínské zemědělství, které vždy od nejstarších dob sklízelo jen chválu.
Stejně tak i umění kuchařské- žádná jiná kuchyně nepoužívá tolik živočichů a rostlin a v tak nápaditých úpravách - sám jsem viděl konzumovat všechny běžné savce včetně jaků, psů, koček a krys, dále rozmanité ptáky včetně pávů, hady od užovek až ke kobrám, vodní želvy, žáby a celou plejádu sladkovodních i mořských ryb, kraby, raky a krevety, ostrorepy, nejrůznější mušle, hlavonožce a také hmyz - kukly lišajů a bourců, larvy cikád, dokonce i brouky potápníky a potemníky.
Některé recepty jsou úděsně rafinované- v některých provinciích se prý vyrábí specialita v podobě slepice, pomalu zaživa pečenév obalu z hlíny. Pták má hlavu volnou a může po libosti pít vodu z nádobky se speciálním kořením, čímž jej ochucující substance celého prostoupí.
Znalost fysis se hodí i ve vztahu k lidem - čínské metody "převýchovy" spojené s vymýváním mozků jsou sice obecně známé, ne až tak skutečnost, že se jedná o svéráznou kombinaci brutality a vstřícnosti, téměř něžnosti. I čínské metody mučeníbyly známy svou vynalézavostí (včetně známého prorůstání rychle rostoucím bambusem) a chápány jako svébytné umění, přičemž v některých případech prý se kat odsouzenci omlouval, že jeho umění je nevalné a chabé a není hoden jej takto potupně popravovat, a tento kata naopak ujišťoval, že jeho mistrovství je obecně proslulé a naopak jemu bude ctí.
Zdá se, že některé tyto rysy se v Japonsku, které má oproti Číně značně vystupňovanou sadomasochistní složkuprožívání světa, vyskytují v ještě akcentovanější formě (toto pohrávání si se smrtí, spojené s válečnickou tradicí a kupodivu také výraznou láskou ke květinám, spojuje Japonsko jakýmsi způsobem s někdejší aztéckou říší - sám z vlastní zkušenosti tuto kulturu neznám, ale několik japonských komiksů, kterými jsem listoval, by tomu velmi napovídalo)". Stanislav Komárek, Mír s mloky,Brno 1993, Petrov, http://ekolist.cz/kn-rec-0312.shtml
Čína:ateisté 58%, budhisté 8%, čínské tradiční 30%
Vietnam:římští katolíci 7%, budhisté 58%
Thajsko: muslimové 4%, budhisté 95%
Tchaj-Wan:budhisté 43%, čínské tradicní 50%
Korea:buddhisté 28%- 47%,(údaje se různí) protestanti 19%, katolíci 6%, bez vyznání 46%
Japonsko: šintoisté 52%, buddhisté 38%, křesťané
Malaysie:budhisté 17%, muslimové 55%, hinduisté 7%, čínské tradicní 12%
Zážitky z Orientu:

buddhismus a zvířata

29. května 2006 v 18:00 Náboženství a zvířata
  • Chránit vše živé - Vegetariánství z hlediska buddhismu
BUDDHA
Z obavy předtím, aby neuvedl živé bytosti do sta­vu smrtelného strachu, nechti bódhisattva, prakti­kující dosažení soucitu se zdržuje jedení masa.
( Buddha, z Lankávatára sútry)

Nechť si přejí, aby všechny bytosti byly šťastny
a mohly žít ve štěstí a bezpečí.
Ať jsou to bytosti jakékoli,
obrovské, velké, prostřední, drobné či nepatrné,
viditelné i neviditelné,
ty, které žijí blízko či daleko,
zrozené či dosud nezrozené --
ať jsou všechny bytosti šťastny!
( Buddhova slova o laskavosti, Metta sutta )
V buddhismu má první přikázání nezabíjení nebo neubližování živým bytostem (jap. fu - sesšó, sanskrt. ahimsa) spíše náboženský než morální nebo metafyzický základ.
V buddhovské podstatě jsou všechny bytosti, živé neživé, sjednocené a harmonizované. Všechny organizmy se snaží udržet tuto jednotu dle své vlastní karmy. Úmyslně někoho zbavit života tedy znamená porušit a zničit tuto vrozenou celost a otupit pocity úcty a soucitu, vycházející z naší buddhovské mysli.

Úmyslně někoho zastřelit, zapíchnout, uškrtit, upálit, zabít el.proudem, utopit, rozdrtit, otrávit nebojinak úmyslně zbavit živou bytost života anebo úmyslně způsobit utrpení lidské bytosti nebo zvířeti nejsou jedinými způsoby porušení tohoto přikázání.


Porušením prvního přikázání může také být, když způsobíme, že někdo jiný zabije, mučí nebo ubližuje jakékoliv živé bytosti. Když si někdo cpe břicho masem zvířete, stává se spoluvinníkem jeho zabití, protože kdyby neby­ly krávy, prasata, ovce, drůbež a ryby pojídány, nebyly by také zabíjeny.


I když je pravda, že v mahájánovém buddhis­mu je vina za zabití zvířete hodnocena různě. S výjimkou lovců, řezníků a rybářů, kteří zabíjejí svou potravu, je většina jedlíků masa pouze nepřímo odpovědná za násilí a hubení zvířat. To je však nečiní méně odpovědnými za porušování prvního přikázání.
Jasutani róši zdůrazňuje ve své knize o přikázáních, proč je zapotřebí dodržovat
o nezabíjení:

"V dnešní době mnoho hlasů hovoří o posvátnosti lidského života. Lidský život je samozřejmě třeba vysoce ctít, ale zároveň je třeba stejně ctít životy jiných živých bytostí. Lidské bytosti berou život jiným bytostem kdykoliv se jim to hodí. Způsob myšlení, podporující toto chování vychází ze specificky lidského násilí, které pohrdá samozřejmými právy vesmíru, brání růstu nespočetných věcí v přírodě a ničí pocity soucitu a úcty, vyrůstající z naší buddhovské podstaty. Tváří v tvář takovému nesmyslnému ničení života je důležité, aby laici i mniši vědomě dodržovali toto přikázání."

První přikázání má ještě jiný náboženský aspekt. Buddhismus učí, že neexistuje jediná bytost, která kdysi nebyla naší matkou, naším otcem, manželem, manželkou, sestrou, bratrem, synem nebo dcerou při své cestě nahoru a, dolů po žebříku příčin a důsledků v nespočetných zrozeních - a neexistuje bytost, jež by nebyla spřízněna s námi, i když se nachází ve zví­řecím stavu. Jak může někdo, kdo se k živým bytostem chová jako by byly jím samým, jíst maso bytostí, které jsou stejné podstaty jako on. Není to kanibalizmus?

Z toho plyne typicky buddhistický názor, že každý život, je posvátný. To neznamená, že se k lidským bytostem budeme chovat jako ke kravám, a ke kravám jako k lidským bytostem; každá z bytostí má jiné schopnosti a jiné potřeby. To znamená, že ve spravedlivé společnosti nejsou práva jiných než lidských bytostí zanedbávána nebo pošlapávána.

BUDDHISTICKÝ A KŘESŤANSKÝ POHLED NA ZVÍŘATA

Z předešlého je jasné, že buddhisté chápou první přikázání jinak, než chápou křesťané a Židé přikázání "Nezabiješ" z Mojžíšova Desatera. A stejně tak buddhisté, na rozdíl od židovsko-křesťanských náboženství, nepovažují člověka za vrchol stvoření. Člověk je někde uprostřed mezi stavem největší spoutanosti (peklo) a stavem největšího osvobození (dokonalý Buddha) ; řečeno méně tradičně, na půlcestě mezi nejhlubší nevědomostí a dokonalým osvícením. Buddhismus také neobdařil člověka nesmrtelnou duší, která přebývá buď v nebi ve věčné blaženosti nebo v pekle ve věčném zatracení. Stejně jako ostatní stvoření i lidské bytosti neustále stoupají směrem k úplné seberealizaci nebo klesají do pekelných stavů podle zákona příčiny a důsledků - podle své karmy. Židovsko-křesťanská náboženství v návalu sebezbožnění vyzvedla člověka na piedestál pána tvorstva, což byla nejkratší cesta, jak jej obdařit mocí nad ostatními bytostmi.

Řečeno slovy Bible: "...Řekl opět Bůh: Učiňme Člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho, a ať panuje nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi..." Gen. 1,26
"A řekl jim Bůh: Ploďte se a rozmnožujte, a naplňte zemi, a podmaňte ji..." Gen. 1,28
"A požehnal Bůh Noema a jeho syny, a řekl jim... Strach váš a hrůza vaše buď na každého živočicha země, a na všecko ptactvo nebeské, se vším, co se hýbe na zemi a se všemi rybami mořskými; v ruce vaše dány jsou..." Gen. 9, I - 2

Jak může nějaká společnost mluvit o spravedlnosti a laskavosti, když nechává zbytečně zabíjet bezbranná stvoření, neschopná bránit se proti útisku? Jak může nějaká duchovní osoba, hledající osvobození od utrpení, jíst maso a způsobit, že zvířata dál musí snášet utrpení a hrůzu při porážení?

ZEMŘEL BUDDHA PROTOŽE JEDL MASO?

S ohledem na první přikázání, zakazující navádět jiné, aby zabíjeli, je žádoucí zkoumat, jak zdůvodňují buddhističtí kněží, mniši a učitelé, jedící maso, porušování tohoto přikázání. Zeptejte se jich, a určitě uslyšíte: "Vy nevíte, že Buddha snědl kousek vepřového, jež mu nabídli v domě jednoho jeho žáka? I když normálně nejedl masitou stravu, jeho smysl pro vděčnost mu nedovolil, aby to odmítl. Stejně jako Buddha i my vděčně sníme všechno, co před nás postaví, bez náklonnosti nebo odporu." (Zjistilo se, že to "maso" bylo zkažené, a Buddha zemřel, protože se jím otrávil.) A pak ještě dodají: "A víte, že Buddha zavedl pravidlo, že člověk se musí zdržet masitého pokrmu pouze tenkrát, jestliže ví nebo slyšel nebo má podezření, že zvíře bylo zabito zvlášt pro něj?"

Do jaké míry je toto tvrzení spolehlivé?

Podle všeho jednalo se o otrávené houby. Jídlo se totiž v doslovném překladu jmenovalo prasečí pochoutka. Původní slovo v jazyce páli, které je často chybně překládáno jako "vepřové maso", zní "sukara-madava". Správné slovo pro "vepřové maso" by však bylo "sukara-mamsa". "Sukara-madava" znamená "prasečí pochoutka" Je to důležité, protože mniši, učitelé a laici se opírají o tyto údajné Buddhovy skutky a výroky, aby zdůvodnily proč jí maso. Mniši ujišťují, že jedení masa je zakázáno jen tehdy, když máme důvod domnívat se že zvíře, jehož maso nám bylo nabídnuto bylo zabito vysloveně kvůli nám.

JEDENÍ MASA V JEDNOM KLÁŠTEŘE V JIHOVÝCHODNÍ ASII
Jestliže se shánění a jedení ryb a masa v japonských klášteřích děje v podstatě potajmu v klášteřích jihovýchodní Asie mniši i laici jedl maso veřejně a bez zábran, zjevně v "nevinné" víře, že to není porušení prvního přikázání. Důležité je jen to, aby se jídlo zkonzumovalo před polednem.

Můžeme takové rozšíření jedení masa nějak smířit s prvním přikázáním o nezabíjení a neubli­žování živým bytostem? Jistě, říkají lidé, kteří své jedení masa zdůvodňují citováním údajných Buddhových slov, schvalujících jedení masa. Jaká jsou to slova, připisovaná Buddhovi, a do jaké míry Ize věřit, že je vyslovil?

DOVOLOVAL BUDDHA JEDENÍ MASA?
VERZE THERAVÁDY
V Dživaka suttě se na Buddhu obrací jistý Dživaka, a říká, že slyšel, že lidé zabíjejí zvířata výslovně "pro poustevníka Gotamu, jenž jí vědomě maso, určené pro něj."

Buddha odpověděl, že jeho slova byla špatně pochopena, a dodal:
"...Zakazuji jíst maso ve třech případech - jestli jste to viděli na vlastní oči či slyšeli na vlastní uši nebo existuje důvod k podezření. A ve třech případech to dovoluji - jestli jste to neviděli na vlastní oči či neslyšeli na vlastní uši nebo neexistují důvody k podezření..."

Jak lze uvěřit tomu, že by Buddha dovolil mnichům jíst maso, kromě případů podezření, že zvíře bylo zabito zvlášt pro ně? Nezabíje­jí se snad domácí zvířata pro všechny, kdo jedí jejich maso? Kdyby nikdo nejedl jejich maso, ne­byla by zřejmě zabíjena, takže jaký rozdíl je mezi "nebylo zabito zvlášť pro mě" a "bylo zabito pro mě"?

Jestliže tedy Buddha opravdu vyřkl slova, jež se mu připisují, pak by to znamenalo, že kromě hrstky lidí, jimž bylo nabídnuto maso ze zvířete, zabitého zvlášť kvůli nim, a samozřejmě kromě lovců, řezníků a rybářů dovolil jíst maso všem, včetně mnichů. Nejen že to odporuje prvnímu přikázání, které, považuje za viníka i toho, kdo způsobuje, že někdo jiný zabíjí.

Také by to znamenalo, že Buddha schvaloval řeznictví a hrůzy jatek. Řeznictví je však jedním z řemesel, jež buddhismus zakazuje, a, nikoli bezdůvodně. Kdybychom řekli, že Buddha na jedné straně dovolil jedení masa vyjma uvedených případů, a na druhé straně odsoudil krvavá řemesla, řeznictví, rybářství, pak nejenže popíráme jejich souvislost, ale zaplétáme se do absurdních rozporů.
Kdo jiný, nežli jedlíci masa jsou odpovědni za to, že "krvavá řemesla", řeznictví, lov a rybářství stále ještě existují? Řezníci a zpracovatelé masa jen reagují na požadavky jedlíků masa. "Dělám za vás špinavou práci", odpověděl dělník na jatkách gentlemanovi, jenž cosi namítal proti brutalitě, která tam vládla. "Takoví jako jste vy tvoří takové jako jsem já." Každý, kdo jí maso, ať bylo zvíře zabito vysloveně kvůli němu nebo ne, podporuje řeznictví a podílí se na násilné smrti nevinných zvířat
Opravdu řekl Buddha o jedení masa to, co nám kompilátoři palijských súter předkládají k věření?

VERZE MAHÁJÁNY
Všechny mahájánové sútryLankávatára, Šúrangama, Mahá­parinirvána a Brahmadžála jasně a nedvojsmyslně odsuzují jedení masa. Například tyto výňatky z Lankávatára sútry, která věnuje celou jednu kapitolu zlu, plynoucímu z jedení masa:

"Z lásky k čistotě by se měl bódhisattva zdržet jedení masa z těla, které se zrodilo ze semene, krve a pod. Z obavy před ohrožením živých bytostí by se měl bódhisattva, praktikující dosažení soucitu zdržet jedení masa...Není pravda, že maso je správnou potravou, která je dovolena v případě, že jsme sami zvířenezabili nebo nenařídili jiným je zabít nebo nebylo určeno zvlášť pro nás... Mohou se v budoucnu objevit lidé, kteří se budou svou chuť na maso snažit obhájit různými důvody...Ale jedení masa v jakékoliv podobě, jakým koliv způsobem a na jakémkoliv místě je bezpodmínečně a jednou provždy zakázáno... Nikomu jsem nedovolil, nedovoluji ani nedovolím jíst maso..."

Jiná slova ze Šúrangama sútry:
"Příčina, proč praktikujeme dhjánu a usilujeme o dosažení samádhi je ta, že chceme uniknout utrpení, které přináší život. Jestliže se my snažíme uniknout utrpení, proč bychom je měli způsobovat jiným? Dokud neovládneš svou mysl natolik, že i sama myšlenka na surovost a zabíjení ti bude odporná, do té doby nebudeš moci uniknout poutům světského života... Po mojí parinirváně v poslední kalpě přijdou různí démoni a budou klamat lidi a učit, že mohou jíst maso a zároveň dosáhnout osvícení... Jak může bhikšu, jenž doufá, že osvobo­dí druhé, žít z masa jiných cítících bytostí? "

Maháparinirvána sútra(mahájánová verze) říká: "Jedení masa ničí zárodky velkého soucitu".
Proč je učení mahájány v příkrém rozporu s theravádou v otázce jedení masa? Někteří komentátoři připisují tento rozdíl posunu v morálce společnosti, jenž nastal v období mezi sestavením obou verzí.

BUDDHISTIČTÍ KNĚŽÍ A PRVNÍ PŘIKÁZÁNÍ

Až je buddhismus na Západě stále nový, přece už získal mnoho přívrženců, na jedné straně znechucených západními náboženstvími, a na druhé straně přitahovaných perspektivou vnitřního pokoje, moudrosti a soucitu k jiným. V tomto období je Západ pro buddhismus ústřicí, jejíž perla je připravena k vyjmutí, ale pokud mniši a učitelé dají přednost rybě před perlou, nedotknou se lidských srdcí a promarní jedinečnou příležitost.

Asijští učitelé však sebou bohužel přinesli na Západ mnohé kulturní předsudky a pokleslé praktiky, které se nahromadily kolem buddhismu v jejich vlasti. V mnoha buddhistických centrech, vedených Tibeťany, Japonci, Korejci a mnichy z jihovýchodní Asie se běžně jí maso, jako by tito učitelé nikdy neslyšeli o mahájánových sútrách.

***Co je horší, západní učitelé, vyškolení v Asii nebo v Evropě Asijci, často napodobňují pochybné praktiky svých učitelů a učí jim své studenty. Nizozemský spisovatel van den Wetering ve své knize o životě ve vesnickém zenovém centru na severovýchodním pobřeží USA opakovaně popisoval jedení párků, slaniny a krůtích prsíček, kupovaných v místní "továrně". Píše: "Někdy posílali husy, pěstované v komunitě na poráž­ku do města, protože róši to nemohl dělat."
Autor píše dál, zřejmě odrážejíc róšiho pocity: "Řezník hromadí spoustu špatné karmy... Ale není nic špatného, když jíme maso ze zvířete, které usmrtil někdo jiný."

V Paříži jistý "také róši" pořádal večírky, na nichž on a jeho studenti míchali koktaily a opatrně přežvykovali chlebíčky s masem, aby nic neutrousili na svá buddhistická roucha, čímž dávali nepochybně najevo, jací jsou svobodní a uvolnění. Jeden člen zenového centra, jenž žil v jedné kalifornské zenové komunitě vyprávěl, že róši některé studenty doslova nutil jíst maso, "aby zlomil jejich připoutanost k vegetariánství."

Můžeme se jen ptát, jaká mentalita je skryta za takovým jednáním?
V asijských buddhistických zemích Buddhova dharma neustále upadala. Příčiny jsou mnohé a složité, ale etika a chování "strážců" dharmy v tomto úpadku hrály důležitou úlohu. Autor píše: "Jak morálně vlažní jsou dnes japonští kněží, jak plytká je jejich víra v Buddhovo učení", neústále naříkal můj učitel, Jasutani róši "V čem tito kněží vynikají", říkával, "je jejich schopnostvymýšlet výmluvy, proč porušují přikázání." Spotřeba masa např. u Japonců vzrostla tak dramaticky, že podle některých údajů je na druhém místě ve světě po USA. Smutnou pravdou je, že Japonci i zabíjejí velryby většinou kvůli výrobě krému na boty, kosmetiky, hnojiv, jídla pro psy a kočky a mazacích olejů.

Úpadek japonského buddhismu , lze cítit i ze zvláštního zádušního obřadu, jenž se konají např. japonských zenových chrámech. Pořádají se obřady na usmíření zabitého zvířete. Za duše usmrcených velryb. Na pohled vypadá obřad jako vykoupení "pocitu viny" vůči usmrceným velrybám, jako "oplakávání".

Ve skutečnosti je to všechno ničemu. Proč? První přikázání zakazuje úmyslné zabíjení. Proto je rybaření, ať sport nebo jako zaměstnání, buddhistům zakázáno (stejně jako řeznictví, myslivost ). Takže když si velrybářská společnost objedná služby buddhistických kněží a chrámu, aby dodala zdání náboženské svatosti z buddhistického hlediska nečistého podnikání, které usmrtili, a tedy Buddhovo učení, vypadá to zrovna tak, jako kdyby chlapec zabil oba své rodiče a pak prosil o milost, protože je sirotek.


muslimové a zvířata

29. května 2006 v 17:49 Náboženství a zvířata
Muslimové a jejich vztah ke zvířatům
Islámnás učí zásadám našeho náboženství a to duchovním i materiálním. Islám je především způsob života na tomto světě, jak nám ukázal náš prorok Muhammad (NBŽM), který zahrnuje nejen naše chování k ostatním lidem, ale i ke všemu živému.

V Koránu i Prorokových výrocích najdeme mnoho veršů, které muslimům určují, jak se mají ke zvířatům chovat a zacházet s nimi. Často se lidé ze Západu podivují a někdy i odsuzují zcela praktický přistup ke zvířatům. To však neznamená, že my muslimové nemáme k těmto živým tvorům žádný vztah. Je pravda, že nemá tento vztah či cit nic společného se západním pojetím zvířete jako domácího mazlíčka, rovnoprávného člena rodiny a rozmazlovaného jako by byl malým dítětem. Často právě to, že lidé povýšili zvířata na své společníky a dali jim přednost před dětmi, vede k sobeckosti a povrchnosti celé společnosti.

Vztah nás muslimů ke zvířatům je jiný. Nesmí se pro nás stát náhradou za naše lidské společenství. Bůh dal člověku jedinečné místo a dal mu zemi i s její přírodou k užívání a k ochraně a tak se musíme ke zvířatům a nejen k nim chovat podle vzoru našeho Proroka (NBŽM) a Božích nařízení. Zvířata nám byla dána k užitku, abychom se o ně starali a vážili si jich. Proto nám Bůh zakázal je trýznit, zneužívat je nebo bez důvodu zabíjet.
"A stvořil koně, mezky a osly, abyste na nich jezdili, i jako ozdobu - a On tvoří i věci jiné, o nichž vy nevíte." Súra Včely 16:8
Ibn cUmar (NBS) vyprávěl, že šel kolem nějakých mladíků z kmene Qurajšovců, kteří vzali ptáka a stříleli do něj svými šípy. Když uviděli Ibn cUmara, rozprchli se. Ibn cUmar řekl: "Kdo to udělal? Posel Boží (NBŽM) věru proklel toho, kdo si vzal něco, v čem je duch za terč."
Společníci proroka Muhammada (NBŽM) však vzpomínali i na jinou příhodu, v které jednoho dne obdivovali ženu, která se modlila, postila a dodržovala všechny náboženské úkony. Pomysleli si jaká velká odměna ji za to očekává. Prorok Muhammad (NBŽM) jim však k jejich překvapení řekl, že půjde do pekla. Jeho společníci se zaraženě optali na důvod. Prorok (NBŽM) jim odvětil, že tato žena půjde do pekla, protože uvěznila kočku, nedala jí jíst a nechala ji zemřít.
Ibn cAbbás (NBS) vyprávěl, že Posel Boží (NBŽM) spatřil osla ocejchovaného na tváři a zavrhl to. Pravil: "Při Alláhovi, neoznačkuji ho, než na nejvzdálenějším místě od tváře." Poručil přivést svého osla a ten měl cejch vypálený na zadku. On byl první, kdo vypaloval cejch na zadek.

Vidíme, že islám ochraňuje zvířata před zbytečnou smrtí, před trýzněním či mrzačením. A nejen to, existují další ustanovení podle nich jsou určeny přesně způsoby jak zvíře usmrtit [správná poloha, způsob provedení, aby se zvíře netrápilo, aby nevidělo nůž apod.] Stejně jako jejich zabíjení pro potravu tak i jejich lov má svá pravidla, která zdůrazňují že smrt jim nemá způsobit zbytečné utrpení a bolest. Muslim by nikdy neměl zabíjet pro svou zábavu a potěšení, ale pouze pro nevyhnutelnou potřebu (MOJE POZN. Proto fundamentalistický Talibán zakázal psí zápasy, nyní zase jsou povoleny) jako zdroj potravy nebo materiálu pro výrobu např. oděvu.
Prorok Muhammad (NBŽM) zakázal zabíjení zvířat, výjimku tvoří případ, kdy by sloužily jako potrava. Prorok (NBŽM) také řekl: "Kdo zabil vrabce zbytečně, zažaluje ho ten vrabec Bohu v Soudném dni a poví: "Bože tento člověk mne zabil zbytečně a nezabil mne pro nějaký užitek".
A jak je to s chováním domácích mazlíčků? Rozhodně muslimové nemají potřebu si ze zvířat činit domácí mazlíčky neboť dobře víme, kde je jejich místo a kde je jim mnohem lépe než v našich domech. Co se týká psů, ti jsou považováni za natolik nečisté, že do domu kde přebývají nevstupují andělé. Ale to neznamená, že bychom k nim zaujímali negativní postoj. Víme, že jsou určité okolnosti a práce, které vyžadují jejich asistence. Jistě i pro psa stejně jako pro většinu zvířat je lepší, mohou-li se těšit určité volnosti a chovat se podle své přirozenosti a ne být uzavřeni v malých prostorech bez kousku přírody a čekat na návrat svých majitelů.
Pravil Ibn cUmar (NBS), že slyšel Posla Božího (NBŽM) jak říká: "Kdo si drží psa - kromě loveckého nebo pasteveckého - tomu z jeho odměny každý den ubydou dva karáty."
Prorok Muhammad (NBŽM), vyprávěl svým společníkům příběh o muži, který našel žíznivého psa, který se trápil tak, že jedl od žízně zem. Muži přišlo psa líto. Tak ho vzal ke studni, vyzul si svou obuv, nabral do ní vodu a dal psovi napít, za což se mu Bůh odměnil odpuštěním jeho hříchů. Prorokovi společníci si tento příběh poslechli a zeptali se zadumaně: "A to máme za pomoc zvířatům odměnu, Posle Boží?" Prorok (NBŽM) odvětil: "Za pomoc všemu, v čem je život, je odměna".

Pravidla zacházení se živými tvory se datují od ranného období islámu. První chalífové, kteří stáli v čele islámského státu po smrti Proroka Muhammada (NBŽM), se těchto zásad drželi a vážili si každého života, který Bůh Nejvyšší stvořil. První chalífa po Prorokovi Abú Bakr (NBS) nařizoval svým vojskům než vytáhli do boje: "...aby nezrazovali, nepodváděli, nevykořisťovali, nepřeháněli v odplatě, nezohavovali mrtvoly, nezařízli žádného berana anebo velblouda, jedině jak by to bylo k jídlu." A nakonec jim pravil: "A když by jste přišli k lidem, kteří se věnují uctívání Boha v chrámech (myslel tím věřící židy a křesťany), tak je nechejte při tom, čemu se věnují."

Jak vidíme, zakazovalo se ubližování zvířatům, ničení a devastování přírody i všeho živého. Stejně i my bychom se měli řídit tím, co přikazuje Korán, Prorok Muhammad (NBŽM) a jeho následovníci. Korán i Prorokovy výroky v nás pěstují úctu ke všemu, co je okolo nás, abychom si toho vážili a zbytečně tím neplýtvali.
Halal
Tradice kontra humánnost
Stravovací předpisy ortodoxních židů a muslimů zakazují konzumaci masa zvířete, které nebylo v okamžiku porážky zdravé a nehýbalo se. Omráčení před podříznutím je tedy nepřijatelné. Původní myšlenka tohoto příkazu byla pravděpodobně v zákazu konzumace masa z nemocných zvířat a z mršin. V době, kdy se toto nařízení do židovských a muslimských zákonů dostalo, šlo patrně o nejhumánnější alternativu.
Pobouření muslimů a židů v Británii vyvolalo vyhlášení vlády, že zakáže tradiční způsob zabíjení zvířat bez omráčení. Prodlužovat umírání rituálně zabíjených zvířat je nehumánní, tvrdí zpráva odborníků pro britskou vládu.

Komise, která měla určit, zda je muslimský(halal) a židovský(košer) rituál zabíjení zvířat humánní, došla v roce 2003 k závěru, že tradičním muslimským a židovským způsobem porážky zvířat, tedy bez omráčení, se zvířatům způsobuje nepřípustné utrpení. Tomu je podle rady nutno zabránit.

Rozhodnutí komise vyvolalo mezi představiteli muslimských a židovských organizací v Británii velkou bouři nevole. Se zákazem tisícileté tradice náboženské porážky zvířat se prý nehodlají smířit.
Tvrdí, že v Evropské unii se sice zvířata bez omráčení zabíjet nesmí, ale je tu výjimka, jež se týká rituálu zabíjení zvířat u muslimů a židů.

Britští muslimové a židé si tak hrozby zákazu vysvětlují po svém komise je jednoduše předpojatá vůči vyznavačům nekřesťanských náboženství. "Jak vůbec můžeme mluvit o společenství mnoha kultur (v Británii), když se zakáže jedna ze základních věcí způsobu života židů," rozčiluje se Neville Nagler. Masood Khawaja, šéf Halal Food Authority, zase prohlásil, že když vláda rituální porážky zvířat skutečně zakáže, "rozčílí to muslimy nejenom v Británii, ale na celém světě".
Členové židovské a muslimské komunity sází vše na to, že britská vláda kontroverzní zákaz rituální porážky nakonec nevydá. Doporučení zákazu už totiž v osmdesátých letech jednou zamítla.

16. března se slaví muslimský svátek Aid el-kebir. Svátek Aid el-kebir připomíná věřícím muslimům legendární čin Bohem vyzvaného patriarchy Abraháma (pro muslimy Ibrahíma), aby svou víru stvrdil obětí syna Izáka. Vida Abrahámovo odhodlání příkaz splnit, Bůh své přání změní a místo Izáka se spokojí s tučnou ovcí. Na počest této starozákonní události náboženský obyčej vyzývá hlavu každé muslimské rodiny, aby o svátku Aid el-kebir podřízla ovci zakoupenou z vlastních prostředků. Např. v dnešní Francii se to většinou odehrává někde na dvorku, ve sklepě anebo v opuštěných dílnách či garážích na předměstí. Podle odhadů francouzkého ministerstva vnitra tak každý rok padne za oběť rituálu 150 000 zvířat. Údaje zemědělského výboru zabývajícího se chovem a prodejem ovcí jsou ještě vyšší a pohybují se v rozmezí 400 000 až 600 000 kusů.
Na vládní instituce totiž tlačí hnutí ochránců zvířat, legislativa Evropské unie, ale i vlastní hygienické a daňové předpisy. Ochráncům zvířat se samozřejmě nelíbí hromadné podřezávání němých tváří. Vedle známého sdružení Brigitte Bardotové ( Brigitte Bardotovou odsoudili za vyvolávání rasové nenávisti. Francouzská justice odsoudila herečku za vyvolávání rasové nenávisti, a to k pokutě 30 000 franků. Osudným se jí stal Otevřený dopis mé ztracené Francii z roku 1999. V něm totiž kritizuje počet muslimských imigrantů ve Francii, jejich zvyk podřezávat ovce a počet mešit v zemi, její stránky ZDE ). požádala nedávno Evropskou komisi i Britská královská společnost ochrany zvířat, aby bylo zahájeno řízení proti Francii, jež po této stránce nerespektuje směrnici EU z roku 1995, která zakazuje provádět rituální porážku dobytka mimo oficiální jatka. Nesmlouvaví jsou i hygienici. Zkrvavené popelnice plné ovčích hlav a vnitřností, jež po svátku Aid el-kebir lemují ulice arabských čtvrtí, nejsou jediným důvodem jejich znepokojení. Na francouzských jatkách se jako preventivní opatření před nemocí šílených krav automaticky vyřazují z dalšího zpracování rizikové části každého dobytčího těla, například oči, mozek, mícha, což u pokoutních porážek nelze s jistotou zaručit. Jak z této šlamastiky vybruslit a nevyvolat přitom nepokoje mezi islámskou menšinou?

Kžesťanství a zvířata 3

29. května 2006 v 17:47 Náboženství a zvířata
Jméno ANDREW LINZEY je tak pevně spojené s křesťanským hnutím za zvířecí práva, že jeho jméno se objeví, kdekoli jsou nějaké akce na obranu zvířat. Jeho mise, někteří křesťané tomu říkají revoluční mise, je měnit postoje křesťanů ke zvířatům.
V své knize ANIMAL THEOLOGY (1994) se Linzey jako křesťan vyznává ze své "flustrace bolesti a smutku" z utrpení " nejslabších" ze všech - zvířat. Kniha je založená na sérii přednášek o zvířecích právech na Oxfordské univerzitě.
Centrální motiv knihy: Lidská nadvláda nad zvířaty se potřebuje řídit vzorem Krista - nadvláda se má projevit službou.
Ježíš zemřel za nás. Jestliže Bůh byl připravený toto udělat pro nás, pak by lidé měli následovat tento příklad ve svých postojích k ostatním bytostem a Božímu stvoření obecně. Křesťané by měli pečovat o Boží stvoření (přírodu, zvířata), starat se jako Ježíš se stará o ně - jako sluhové, kteří jsou pro tuto službu připraveni trpět.
Měli bychom opustit naše ostré, často arogantní oddělení lidí od ostatní přírody. Ve spojení s člověkem bůh spojil sebe s ostatním stvořením.
Podle některých lidí je Bůh tak malý, že je schopný se zajímat jenom o jednu část svého stvoření - o lidi - a ne o celé své stvoření. Podobně bývá úzký náhled některých lidí na lásku, jde milovat lidi nebo zvířata -ne obojí. Křesťané často upadnou do mravní malosti, když přijde k diskusím o zvířatech, jako by se Bůh staral jen o jeden z milionů druhů.Toto nás přivádí k určitému druhu modlářství, zbožštění lidstva.
Během své historie projevilo křesťanství málo soucitu ke zvířatům. Popíralo, že zvířata mají svou vlastní hodnotu, mysl, duši.Tato tradice však plně nevysvětluje proč i v současnosti je křesťanství lhostejné k potřebám zvířat. Důvodem je myslím - humanismus - náboženský a světský humanismus. Tímto já nepoukazuji na lidi, kteří nevěří v Boha. Nemyslím tím ani lidi, kteří jsou zastánci lidského štěstí, důstojnosti, práv jako samozřejmě i já. Myslím tím humanismus definovaný jako sebezbožnění, "náboženství lidstva", které zahrnuje starověkou představu, že " člověk je mírou všeho ."
Od tohoto pohledu, je jen krátký krok k víře, že " člověk je pánem všech věcí ", že lidské zájmy jsou absolutní, a že zvířata nejsou stvořena pro slávu Boží, ale pro nás.
Výsledkem zbožštění lidstva je toto: zvířata jsou naše prostředky, zvířata jsou naše potrava, zvířata jsou naše nástroje. Zvířata jsou prostředky k lidským cílům. Znamená to lidskou nadvládu a kontrolu nad celou zemí. Někteří z nás sledují výsledky takových závěrů s hrůzou, vidí, že působí velkou duchovní krizi v dnešním světě.
V určitém smyslu je to vina křesťanů. Oni dovolili, aby se biblické texty, zvláště první kapitola Genesis interpretovaly tak, aby podporovaly, ne-li vyžadovaly lidskou despocii .
Potřebujeme pojetí sebe ve světě ne jako vládnoucího druhu, ale jako těch, co slouží celému stvoření. Musíme opustit názor, že zvířata byla stvořena kvůli nám, aby nám sloužila, ale že my jsme byli povoláni k službě ostatním tvorům. Genesis 2: 15-Ráj byl stvořen krásný, plný života, lidé byli pověřeni o správcovstvím .
Filosof Hazlitt napsal: " Člověk je jediný druh, který se může smát nebo plakat, protože jedině člověk vidí rozdíl mezi tím co je a co by mělo být." Toto je další příklad toho, že lidé nárokují příliš mnoho pro sebe, aniž by od sebe hodně vyžadovali.
My jsme druh, který je zodpovědný za globální zahradu. Vzhledem k naší technologii, držíme zemi ve svých rukou.
Spolu se změnou pohledu na sebe, musíme změnit pohled na zvířata a přiznat : Zvířata mají právo být zvířata…mají právo žít v prostředí, které jim dal Bůh .
Měli bychom už přestat mluvit obecně o úctě a respektu. Musíme zkoumat náš vlastní životní styl: Jestliže chodíte do cirkusu a do Zoo, najděte si jinou zábavu, jestliže se podílíte na intenzivním hospodaření, pracujte na změnách systému tuhého vězení, jestliže se zabýváte experimenty na zvířatech, hledejte alternativy, a vy co stále jíte maso, zanechejte toho.
Tato mravní výzva připadá nejtěžší těm, co se považují za ochránce přírody. Ale je obtížné vidět starost o divoká zvířata a ekologii a zároveň nemít žádnou ohleduplnost k zvířatům v kleci, k pokusným zvířatům, k zvířatům na jatkách.
Na závěr znovu připomínám vizi, kde lev leží vedle jehněte. Pro ty, kterým se toto zdá příliš vizionářské a extrémní, připomínám žalm : " Tam, kde není žádná vize, lidé zahynou . "
-----------------
Bůh, který je lhostejný k utrpení nevinných nemůže být křesťanský Bůh. Náboženství, které nás znecitliví k utrpení, nemůže být křesťanské náboženství.
Nemůže být dost zdůrazněno, že obraz Boha výlučně zaujatého záchranou lidí a lhostejného k utrpení nečlověčího stvoření se stal zdrojem mravního zoufalství.
Jestliže se křesťané v současnosti tak málo starají o zvířata, je to proto, že si myslí, že i Bůh se o celé své stvoření nezajímá. Já věřím, že jestliže je Bůh dobrý a spravedlivý, musí to znamenat, že vykoupení je pro každého a každé stvoření, které trpí .
----------------
Teologický pohled na zvířata je velice odlišný od jiných filozofických, často ateistických pozic. Bůh je stvořitel všeho živého, lidí i zvířat. Bůh není - a nemůže být - nepřátelský nebo lhostejný k tomu, co stvořil. Pojetí práv zvířat je založeno na tom, že Bůh požaduje, abychom se zvířaty zacházeli s respektem, jakožto Božím stvořením. Já říkám - zvířata mají - práva ( práva od Boha), protože je Bůh miluje a cení si jich. Znamená to tedy, že zvířata mají kvůli svému božskému původu svou nesnižitelnou hodnotu. Z tohoto pohledu když mluvíme o právech zvířat, neděláme nic víc, než uznáváme práva tvůrce.
Práva pak nejsou věc, která vynaleznou a udělí lidé podle svého uvážení, ale práva jsou objektivně daná - mají být objevená a uznána. Hnutí práv zvířat je založeno na základním poznání, že zvířata nejsou druh zboží, prostředky, nástroje nebo objekty, ale že zvířata mají svou vlastní hodnotu. Musíme si uvědomovat, že svět tvoření kolem nás není náš svět, ale boží svět. Zvířata nepatří nám, ale Bohu .
Proč je tak špatné odepřít kuřatům zkladní požadavky jejich přirozenosti jako je volný pohyb?
Jeden biskup v Anglii nedávno přirovnal velkochovy k zvířecímu Aschwitzu. Omezovat slepice v bateriových klecích je více než mravní zločin, je to známka odmítání rozpoznat Boží záměry s přírodou a jeho zalíbení v tom co stvořil. Není jasnějšího rouhání před Bohem, než takové perverzní zacházení s Jeho stvořením. .
Křesťanský argument pro vegetariánství je jednoduchý: zvířata patří Bohu .
Jejich zbytečné zabíjení je hřích. Křesťané to tak často nechápou. Křesťané se stavěli a staví záporně k vegetariánství částečně z teologických, kulturních a i ekonomických důvodů .
Zabíjení musí být poslední možnost, ne první, bohužel zabíjení jiného druhu - zvířat se pro nás stalo tou nejsamozřejmější věcí .

Kžesťanství a zvířata 2

29. května 2006 v 17:47 Náboženství a zvířata
O nesmrtelnosti zvířat
Z úvodu knihy: "Kdybychom museli poslouchat křik zvířat trýzněných člověkem, neunesli bychom ho. Proto si zacpáváme uši. Cožpak nemáme spolky na ochranu zvířat...? Je to jejich starost. Pokusy na zvířatech jsou ostatně nezbytné, vždyť pomáhají medicíně, je to právoplatná záležitost vědy, legitimovaná dokonce křesťanskou teologií, která si vysvětluje Stvořitelova slova Gen1,26 následovně: "Vy lidé jste pány země, zvířata jsou vašimi otroky." Z hlediska nekonečné důstojnosti člověka neexistuje žádné utrpení, jež by se zvířatům nesmělo způsobit, jakmile se to jeví jako nezbytné a smysluplné z hlediska určitých lidských potřeb."
Recenze ze Souvislostí:
Jan Jandourek
Název útlé Drewermannovy knihy budí určité podezření. Vzhledem k tomu, že jeho texty bývají posuzovány s ohledem na autora a to již dávno předem, než je publikum četlo, nepovede se spisku O nesmrtelnosti zvířat pravděpodobně jinak. Budí dojem, že kontroverzní teolog a psycholog Drewermann, který se nejen pokouší o syntézu hlubinné psychologie a teologie, ale který se rovněž dostal do konfliktu s vedením své církve, dospěl k další herezi. Mají zvířata skutečně pouze takzvanou animální duši, tedy zanikají po smrti a mizí, takže nemají - jako člověk - právo na život věčný? Takto si ale Drewermann, alespoň v prvním plánu ne, otázku neklade.
Hlavním tématem není pro autora věčný život, který by měl člověk sdílet se svými mazlíčky, ale otázka utrpení, kterému lidské bytosti vystavují bytosti nikoli lidské. Vinu nese i teologie, právě oním zdůrazněním jedinečnosti člověka včetně jeho věčného údělu. V tom se liší od mnoha jiných náboženství, která nekladou tak ostrou hranici mezi člověkem a přírodním světem.
Úvod ke knížce napsala Luise Rinserová a interpretuje v něm nečekaně známý text evangelia. Ten, jejž nazýváme "Ježíšem Kristem" (jeho pravé aramejské jméno znělo Ješua), přišel do jeruzalémského Chrámu. A tam se jej zmocnil hněv či spíše děs. Viděl zvířata určená k rituální porážce a pomalému vykrvácení. Ješua zvolal: "Udělali jste z domu modlitby doupě vrahů." Mohl říci: Udělali jste z něj jatka. On ale řekl: Doupě vrahů. Není to dostatečně zřejmé? Mluví o vraždách. O vraždění zvířat. Toto vraždění jej děsí. Odsuzuje je a odvolává se na přikázání "nezabiješ". (s. 12) Autorka také připomíná, že bývaly doby, kdy byla duše upírána i ženám a barevným.
Drewermannovým hlavním tématem není teologický spor o to, zda zvířata mají, nebo nemají nesmrtelnou duši, ale jde mu o to ukázat, jak dosavadní křesťanské pojetí světa vytváří základ pro zbytečné utrpení tvorů, nad kterými má člověk převahu. Nejhůře se to projevuje v oblasti pokusů na zvířatech, kterým padne ročně za oběť tři sta milionů tvorů. Tato krutost nepostihuje jenom tvory, kteří nemohou protestovat, ale vypovídá něco o jakési vnitřní poruše v člověku samotném.
Drewermann překračuje hranice, na jaké je křesťanské myšlení zvyklé. Současné křesťanské myšlení prožívá určité dilema. Buď vezme vážně to, co dnes víme o světě, ve kterém žijeme, míněno o světě jak ducha, tak empirickém světě, a pak přijde o svou výlučnost, nebo učiní jen některé drobné ústupky a bude mentálně žít ve středověkém obrazu světa. Slovo středověký tu používám nikoli doslova, ale jako obraz světa, který nebere v úvahu nic z toho, co formovalo myšlení posledních staletí. (Od zámořských objevů po astronomické, od evoluční teorie po současnou sociobiologii.) Jak nepřirozené a přirozenosti nepřátelské jsou dogmatické představy křesťanství o lidské duši, ukazuje se v neposlední řadě na potížích, jež má dnešní teologie s přijetím evolučního světonázoru moderní přírodovědy. Od dob středověké scholastiky se jedinečnost lidské duše dokazovala předevšímpomocí mimořádně staticky uvažující aristotelské filosofie, a sice na základě metafyzické demonstrace zásadní nemožnosti substanciálních změn určitého jsoucna. Myšlenky tohoto druhu se dodnes povinně přednášejí v základních filosofických kursech katolické teologie; dokonce i tam, kde se byť váhavě, ale přece jen upouští od myšlení v kategoriích tomistické metafyziky ve prospěch "historičtějšího", "biblického" myšlení, začínají pro křesťanskou teologii "dějiny" teprve "historií Zjevení" Izraele před cca 4000 lety.
Toto statické myšlení se nezabývá odpovědí na otázku, kdy se vlastně člověk jako bytost na zemi objevuje. Křesťanská teologie uvažuje totiž stále ještě tak, jako by člověk byl stvořen během jednoho okamžiku, ačkoliv již není herezí připouštět evoluci. Drewermannovi jde o to, že vzhledem k tomu, co dnes víme o stáří kosmu a nepatrnosti člověka v něm, co tušíme o původu člověka z "nižších" forem a jeho podobnosti se zvířaty, nemůžeme narýsovat žádnou ostrou hranici mezi lidským a zvířecím světem.
Na otázku o nesmrtelnosti zvířat odpovídá autor obrazem: Buďto se všechno vrátí: medúzy a rackové, oblaka a ostrovy, slunce a moře, nebo to všechno nic neznamená. Jen kvůli návratu se musí všechno, co je, stát oním třpytem světla, jehož formou je duch, nepředstavitelné bytí, které můžeme jen tušit. Je to věčná pravda starých Egypťanů: všechno je jen podobenství - nic více a nic méně, přechodné zjevení, magická šifra proměny všeho života ve sféru božství. V hodině smrti ve skutečnosti nic nepomíjí. (s. 69) U někoho vzbudí taková odpověď podezření, že Drewermann je newageový gnostik V myšlenkově pluralitním světě musíme (nebo právě ani nemusíme) přijmout fakt, že dnes existují i gnostici.
Ještě poznámku na závěr: Drewermann je básník. Vyjadřuje se v metaforách, rád cituje literární texty. Čtenář se nesmí nechat oklamat mohutným poznámkovým aparátem dovršujícím jeho "tlustospisy". Ty pouze dosvědčují německou důkladnost a snad mají dodat vážnosti autorovu poselství. Mezi řádky však čteme také o autorovi, který je mistr ironie, aniž by oplýval smyslem pro humor. Upřímně řečeno, smysl pro humor nemá Drewermann žádný. V každém případě je citlivější, než by se z jeho textů zdálo. Sám jsem byl svědkem toho, jak na frankfurtském knižním veletrhu uváděl svou novou knihu o Ježíšovi. Když došla řeč na současné problémy, například azylanty a jejich zoufalé postavení, dělalo to dojem, že je spisovatel na pokraji pláče. Drewermann je totiž, ať už tomu někdo věří nebo ne, pravděpodobně velmi sentimentální muž.



Křesťané a maso
Otázka: Jak se máme jako křesťané stavět k vegetariánství?

Vegetariánství není ničím neobvyklým. Co však říká Bible o mase a jeho jedení či nejedení?

Nevíme, čím vším se živili Adam s Evou v ráji, maso to ale rozhodně nebylo. Přesto už jejich syn Ábel se věnoval pastevectví. Zda choval dobytek pouze kvůli vlně a mléku, nebo zda už se používalo zvířecí maso k jídlu, nevíme. Víme však, že už Rebeka uměla připravit maso domácího zvířete jako zvěřinu tak, že to Izák nepoznal.

V Zákoně bylo zakázáno jíst vepřové maso a maso nečistých zvířat. Dále Izraelité nesměli jíst maso s krví, maso zvířete udáveného nebo roztrhaného dravci.
Nikde v Bibli si však nečteme, že by Bůh zakazoval požívání masa jako takového. Vegetariánství je tedy něčím, co nevzešlo z Bible. Je známo, že je součástí mnoha jiných nekřesťanských náboženství. Přesto nevidím důvod, proč by křesťan nemohl být vegetariánem. V této věci máme jako křesťané naprostou svobodu.

Občas se objevují kolem jídla různé otázky, např.: "Smí jíst křesťan maso z živočichů, kteří jsou podle zákona nečistí (např. vepřové)?" Židé skutečně dodržovali a dodržují velmi přísné předpisy ohledně kultické čistoty pokrmů. I první křesťané, kteří byli ze Židů, je dodržovali. Průlom v této oblasti nastal, když byl Petr poslán ke Kornéliovi. Čteme o tom ve Skutcích 10,9-15: "Druhého dne, když oni byli na cestě a blížili se k městu, vystoupil Petr na střechu domu, aby se kolem poledne pomodlil. Dostal hlad a chtěl se najíst. Zatímco mu připravovali jídlo, ocitl se ve vytržení: vidí otevřené nebe, z nějž k němu sestupuje jakási nádoba jako veliká plachta, za čtyři rohy svázaná a spuštěná k zemi. V ní byli všichni čtvernožci, dravá zvěř, zemští plazi i nebeští ptáci. I zazněl k němu hlas: ,Vstaň, Petře, zabíjej a jez!' Petr řekl: ,Ne, Pane! Nikdy jsem nejedl nic poskvrněného a nečistého!' A opět zazněl k němu hlas podruhé: ,Co Bůh očistil, ty nepokládej za poskvrněné!'"

Bůh sám vybídl Petra, aby jedl vše a nečinil už rozdíl mezi čistým a nečistým. Vždyť Bůh sám to vše očistil! Co se tedy jídla týče, máme svobodu v tom, co jíst a co ne.
Apoštol Pavel vysvětluje tuto svobodu v Prvním listě Timoteovi. Zde se zmiňuje o bludných učitelích, kteří pod působením učení démonů nařizují lidem "zdržovat se pokrmů, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a poznali pravdu. Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s děkováním: posvěcuje se to skrze slovo Boží a přímluvu." (1Tm 4,3b-5). Všimněme si, Pavel je velmi tvrdý: zákaz požívat pokrmy, je podle něj výsledkem činnosti "bludných duchů a učení démonů". Bůh stvořil k požívání vše, co lze jíst. Má se tak činit s děkováním, s vděčností. Vše, co ještě Starý zákon označoval za nečisté, je očištěno a posvěcuje se to právě skrze přímluvu. Jsem tedy přesvědčen, že neexistuje žádný důvod, proč bychom měli jakákoli jídla vyřadit ze svého jídelníčku, kromě toho, že jsou některá jídla nezdravá.

V řeckořímském světě ale existoval v souvislosti s jedením masa jiný problém. Ve starověku totiž bylo běžně rozšířeným jevem, že se při obětování božstvu v chrámu ponechávala jen část oběti. Po oběti následovala kultická hostina, při níž se zbytek posvěceného jídla snědl buďto v prostorách chrámu, nebo doma. Někdy se zbylé potraviny daly na trh k prodeji. Papyrus Oxyrhynchus o tom podává následující svědectví: "Chaeremon vás zve na večeři u stolu pána Serapise (což je jméno boha) v serapeu zítra 15. na 9. hodinu." Takové pozvání na jídlo do chrámu nebo do rodiny bylo běžnou součástí společenského života ve městě. Věřící však s tím měli řadu problémů. Mohli přijmout takové pozvání? Mohli se účastnit svátků, které začínaly pohanskými bohoslužbami a oběťmi? Vyvstávala i otázka, zda se křesťan směl stát členem nějakého obchodního cechu (což mělo vliv na jeho společenské postavení), neboť to mimo jiné znamenalo sedávat "za stolem v pohanském chrámě" (1K 8,10). Dokonce i běžný nákup se pro křesťana stal problémem, protože hodně masa na trhu pocházelo z chrámů. Kromě toho se v chrámu pořádaly bezplatné hostiny, které byly pro chudé naprostým přepychem a jednou z mála možností, jak se pořádně najíst.

Křesťané se rozdělili na dvě skupiny: na "silné" a "slabé". Silní tvrdili, že jídlo v chrámě nemá žádný náboženský význam, že se jedná o pouhou společenskou záležitost. Navíc argumentovali, že pohanští bohové neexistují. Slabí oproti tomu pociťovali odpor proti jakémukoli spojení s modlářstvím, protože věřili, že za modlami se ukrývají démoni, kteří mají vliv na obětované jídlo, takže to je potom poskvrněné a pro věřící naprosto nevhodné.
Apoštol Pavel v Prvním listě do Korintu odmítá účast na hostinách v pohanských chrámech: "Proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím! Co tedy říkám? Že maso obětované modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? Ne, ale říkám, že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. A já nechci, abyste byli účastníky démonů. Nemůžete pít Pánův kalich i kalich démonů; nemůžete mít podíl na Pánově stolu i na stolu démonů. Či chcete popouzet Pána k žárlivosti? Jsme snad silnější než on?" (1K 10,14.19-22).

Ve vztahu k tomu, co se prodává v obchodech, však Pavel vyhlašuje svobodu: ",Všechno je dovoleno', ale ne všechno buduje. Ať nikdo nehledá vlastní zájmy, nýbrž zájmy toho druhého. Jezte všechno, co se prodává na masném trhu, a kvůli svědomí se na nic nevyptávejte. Vždyť ,Pánova je země a její plnost.'" (1K 10,23-26).

Vidíme, že v samotném mase není nic špatného, to nemůže člověka poskvrnit. Poskvrňuje ale vědomí, že se podílím na něčem, co bylo dáno démonům. Proto se nemají ptát, zda maso, které kupují, bylo obětováno démonům. Samo maso je v pořádku, ale fakt, že bylo obětováno démonům, by mohl poškodit jejich svědomí.

Zajímavý je i další text: "Zve-li vás někdo z nevěřících a chcete tam jít, jezte všechno, co vám předloží, a kvůli svědomí se na nic nevyptávejte. Ale když by vám někdo řekl: ,Toto je obětováno božstvům,' nejezte kvůli tomu, kdo vám to oznámil, a kvůli svědomí. Svědomí pak míním ne vlastní, ale toho druhého. Neboť proč má být moje svoboda určována porozuměním druhého? Jestliže já s vděčností jím, proč mám být pomlouvám za něco, za co vzdávám díky? " (1K 10,27-30).

Opět vidíme jasně, že v nevědomosti může jíst křesťan cokoli. Jídlo samotné mu nemůže ublížit. Pokud mu ale někdo řekne, že maso bylo obětováno božstvům, nemá jíst, aby toho druhého nesvedl. Ten by si totiž mohl myslet, že když křesťan jí maso obětované božstvům, uznává tím božstva a účastní se tak pohanské bohoslužby. Tím by mohl být tento člověk poškozen.

Apoštol Pavel tento úsek o jídle uzavírá slovy: "Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoli činíte, všechno čiňte ke slávě Boží." (1K 10,31).

Podobná slova nacházíme i v dopise Římanům. Zde Pavel mluví přímo o vegetariánství: "Někdo věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen zeleninu. Ten, kdo jí, ať nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť nesoudí toho, kdo jí. Vždyť Bůh ho přijal." (Ř 14,2-3).

Ale Pavel nezůstává pouze u tolerance a respektování poznání druhého. Chce, aby se bratrská láska projevila právě v okamžiku slabosti: "Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak si počínat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu nebo svod. Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě; jen tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. Zarmucuje-li se tvůj bratr kvůli pokrmu, nejednáš již podle lásky. Neuváděj svým pokrmem do záhuby toho, za nějž Kristus zemřel! Ať se nemluví zle o tom, co je pro vás dobré. /.../ A tak usilujme o to, co vede k pokoji, a o to, co slouží k společnému budování. Neboř kvůli pokrmu dílo Boží. Všechno je sice čisté, ale slouží ke zlému tomu člověku, který pohoršuje druhého tím, co jí. Je dobré nejíst maso a nepít víno ani nedělat to, nad čím se tvůj bratr uráží nebo co ho přivádí k pádu či zeslabuje." (Ř 14,13-16.19-21).

Nečte se nám to možná moc dobře, ale význam je jasný: vycházet vstříc člověku, který z náboženských důvodů to či ono nejí. Neprovokovat jej a bude li to třeba, tedy se mu přizpůsobit a v jeho přítomnosti určité potraviny nejíst. Motivem je láska a ohleduplnost k bratru či sestře. I v dopise do Korintu má Pavel tuto myšlenku: "Jestliže tedy pokrm svádí k hříchu mého bratra, nebudu jíst už nikdy maso, abych nesvedl k hříchu svého bratra." (1K 8,13). Vidíme tedy, že naše svoboda, tak těžce Kristem vydobytá, je omezena jen jedním jediným zákonem - zákonem lásky.


Jestli jím maso či jen zeleninu, na tom Bohu nesejde. Jestli ale bližního miluji a sloužím mu, nebo ho nenávidím a škodím mu, to důležité je. Žel, že nás satan tak často nachytá na to, že veškerou pozornost věnujeme oněm podružnostem, zatímco ty důležité věci zcela zanedbáváme.
Toto je jeden z křesťanských pohledů na vegetariánství, autor je evangelík. A kam se poděly etické důvody a soucit se zvířaty?

Kžesťanství a zvířata

29. května 2006 v 17:42 Náboženství a zvířata
Ekoteologie - nový proud v křesťanském myšlení?
Ať máme jakýkoliv názor na historický podíl křesťanství na vzniku ekologické krize, většinou
se shodneme: bude-li křesťanství reagovat na naléhavé otázky dnešního světa, řečeno nehezkou
zkratkou pokud "zezelená", může významně přispět k hledání východisek z ekologické krize.


Křesťanství a zejména křesťanské církve však mají ještě jeden, takříkajíc "interní" důvod, proč se zabývat ekologickými otázkami, proč "zelenat": Ačkoliv sociologické výzkumy religiozity, založené na výzkumu veřejného mínění ukazují v procentických výpočtech, jak je naše společnost sekulární či "ateistická", současný svět je plný hledání a zájmu o spirituální oblast života. Ten však dnešní církve se svým učením nedokáží naplnit, a lidé se často uchýlí do náboženského eklekticismu (synkretismu) či k sektám. Součástí tzv. nové spirituality bývá právě touha po jiném vztahu člověka a přírody. Také proto se křesťanská teologie začíná intenzívně zabývat environmentálními otázkami. Právě "zelenání" církví patří k nezbytným podmínkám nové christianizace Evropy a Světa.
Ať už tedy z toho či onoho důvodu, mezi teology i křesťany-laiky jsou čím dál tím častěji diskutována témata, která by donedávna byla považována za heretická. Křesťanská teologie možná stojí před novou reformací, která tentokrát souvisí m.j. právě s důsledným promýšlením ekologických problémů. Z celé řady osobností, které snad můžeme označit jako "reformátory", jmenuji např. H. Skolimowského, J. Cobba, M. Foxe, E. Drewermanna, ale je jich mnohem víc. Pro ekoteologii je charakteristické, že se už neobírá podílem viny křesťanů na vzniku ekologické krize (jako před třiceti lety Lynn White) ale v environmentální perspektivě již rozpracovává konkrétní teologická témata. U nás o teologických otázkách nově přemýšlí v ekologické etice Erazim Kohák (např. v kapitole o Etice bázně boží v Zelené svatozáři). Dál se ještě zmíním o Janu Hellerovi. O změnách postojů k přírodě v křesťanském myšlení se může český čtenář přesvědčit v časopise Teologické texty nebo Souvislosti. Velký kus práce na tomto poli koná Ekologická sekce České křesťanské akademie. Provokativně vůči stereotypům v křesťanském myšlení píše ne-teolog Bohuslav Blažek.
Právě na jeho podnětu, uveřejněném v knížce "Venkov-města-média", bych chtěla ukázat, že debata o duchovních aspektech ekologických problémů už nabývá konkrétní podoby a že může být zajímavá. Cituji: "Je absurdní představa některých křesťanů, že splatí svůj dluh vůči ekologii tím, že začnou být tolerantnější vůči rostlinám a zvířatům. Ekologický postoj znamená především radikální otevřenost vůči problémům". To jsou přece slova, která inspirují k diskusi.
Souhlasím s citovaným výrokem jako s vyjádřením požadavku hluboké změny. To, že křesťané chtějí změnit vztah ke zvířatům a rostlinám, a že je k tomu teologové nabádají, se mi však jeví jako nadějné a pozitivní.
Leží přede mnou kniha německého katolického teologa Eugena Drewermanna "O nesmrtelnosti zvířat". Je doprovozena drastickými historickými kresbami, které ilustrují praktiky novověké vědy v pokusech na zvířatech, zejména praktiky vivisekce. Autor knihy činí průlom do dosavadní teologie právě prostřednictvím fundamentální proměny vztahu ke zvířatům.
Cituji např.: "křesťanská nauka o výlučné nesmrtelnosti člověka ideologicky legitimuje jakýkoliv způsob trýznění" (str.25) ,
"křesťanský západ nezná etický kodex, v jehož světle by se utrpení zvířete rovnalo utrpení člověka" (str.33),
"v nás lidech se pouze zjevuje to, co je jakožto ´duch´ objektivně realizováno všude ve světě; jinými slovy: pokud mají podíl na věčném životě lidé, proč ne zvířata?" (str.39),
"Téměř nikdo z dnešních píšících teologů nebere na vědomí, že naši nejbližší příbuzní, gorily a šimpanzi, disponují stejnými vrozenými výrazovými gesty jako lidé: smějí se a pláčou, projevují radost i strach, umí být něžní i vzteklí a ve spánku se jim zdají sny. Kde jsme vlastně vzali tu troufalost, že jsme těmto živým bytostem, jejichž inteligence a citový repertoár odpovídá přibližně stavu našich vlastních předků před zhruba dvěma milióny let, brutálně zničili jejich životní prostor a nakonec odsoudili několik málo přeživších exemplářů k věčnému zajetí?" (str.45)
Také Jan Heller vztahuje často své uvažování ke zvířatům a rostlinám, např. ve své metafoře o člověku - pastýři stvoření. Činí tak méně odvážně než Drewermann, na naše poměry nicméně převratně.
Domnívám se, že snaha o změnu vztahu ke zvířatům a rostlinám je v křesťanské kultuře schůdná cesta pro změny ve vztahu ke Světu vůbec. Je založena na soucitu a odpovědnosti člověka vůči Stvořiteli, což jsou tradiční atributy křesťanství. Vztah ke zvířatům je tedy vhodný bod, kde začít s proměnou postojů. Život se psem je pro začátečníka v ekologické etice schůdnější a nadějnější lekce, než záchrana pralesních či mokřadních ekosystémů, ač mají ekologicky jistě větší význam než ekologicky problematičtí domácí mazlíčci.
Mohli bychom uvést i jiné příklady dnešních environmentalistických debat v křesťanském prostředí a v teologii. Týkají se např. rozpačitého křesťanského názoru na vývoj biotechnologií, inspirace jinými náboženstvími, např. buddhismem v rámci tzv. velké ekumeny. Otvírá se dokonce tak citlivá oblast, jako je regulace porodnosti. Má odvahu do ní sáhnout Erazim Kohák (str. 70 Zelené svatozáře), či zmíněný Eugen Drewermann: "Žijeme v době, kdy veškeré debaty o ochraně přírody a životního prostředí musejí prokázat svoji věrohodnost přístupem, jejž zaujímají k otázce kontroly porodnosti. Pokud má zůstat alespoň šance na přežití zbytku zatím ještě početných druhů živočichů a rostlin, především v tropických deštných pralesích, musí lidský druh poprvé ve svých dějinách přestat následovat Boží přikázání z ráje, jež zní: ´Ploďte a množte se a naplňte Zemi´" (str.23)
Mimochodem, i to je doklad, jak právě apel na soucit ke zvířatům lze při důkladném promýšlení rozšířit do ekologických makro-problémů. Jak může přinést onu "radikální otevřenost vůči problémům", po níž volá Blažek.
A na závěr ještě jednu ilustraci radikálně nového tématu, opět nastoleného Bohuslavem Blažkem (ve 3. čísle letošních Literárních novin): "Zdá se mi nešťastná představa, že v Písmu bylo jednou provždy řečeno vše, co člověk do konce časů potřebuje znát, a že dnešnímu křesťanovi, chce-li být solidární s ekologickým imperativem, stačí, aby si v Bibli vyhledal patřičné - možná jen dosud nedoceňované - výroky a Ty začal aplikovat. Ani lidé, ani Bůh za těch dvacet století nelenili."
Tady by patrně biblista a starozákonník Jan Heller nesouhlasil. Ale to není důležité. Důležité je, že v současné teologii je odvážnými mysliteli kypřena půda ke změně. Jde o to, aby nebyla zpátky zabetonovávána církevní hierarchií, případně strnulými učiteli na teologických fakultách.
Ale ze všeho je nejdůležitější, že jsou vůči přírodě citlivější a že se nebojí nově přemýšlet budoucí teologové. Pozoruji zpovzdálí např. situaci na Evangelické teologické fakultě. Studenti tam chystají v dubnu konferenci o ekologických otázkách. Neměla by zůstat mimo naši pozornost.




Korida, Krvavé fiesty

Ve Španělsku a ostatních katolických zemí pokračuje mučení zvířat spojené s oslavou svatých. K mučení jsou zneužívány katolické svátky, mučí se často na počest katolických svatých. Děje se to často přímo na církevní půdě, před kostelem, nebo přímo z kostelní věže se vyhazuje zvíře. Mučení se zúčastňují věřící katolíci. I býčích zápasů se nedávno zúčastňovali samotní kněží. Kruté fiesty se odehrávají 4. října na svátek sv. Františka a sv. Antonia, patrona zvířat ve Španělsku.

Katolická církev přijímá peníze pošpiněné krví mučených zvířat. Církev ve Španělsku často krvavé fiesty ignoruje, ale odmítá je aktivně odsoudit. Někteří kněží se zúčastňují jako diváci býčích zápasů a přijímají finanční prostředky získané z této činnost pro církev, jako je stavba nové madridské katedrály.

Když britská organizace FAACE, která natočila příklady nejhoršího mučení zvířat, požádala španělskou církev o podporu, církev odpověděla (tak jako vždy ) jen poukázáním na mnohem důležitější problémy potratů. FAACE poslala důkazy tohoto mučení papeži, bohužel bez jakékoliv odezvy.

A církevní mlčení podporuje tento sadismus. Kdyby se katolická církev nahlas, důrazně a jednoznačně vyslovovala proti takovým a podobným krutostem, pomáhalo by to násilí ukončit…..

Ve Španělsku v Tordesillas se koná každé rok 11.září zrůdná slavnost mučení a sadismu. Tato slavnost se jmenuje "Tora de Vega". A slaví se na počest místní patronky Panny Marie.

Její průběh: velký dav ozbrojený oštěpy honí býka a snaží se mu probodávat různé části těla, dokud býk neumře.V roce 2000 proklál oštěp tělo býka skrz (viz. obrázek) a utrpení býka trvalo 35 minut, než ho dav úplně ubil.
Zvířata, která se používají v různých slavnostech na různých místech Španělska: nejvíce je to dobytek, potom kuřata, prasata, kachny, holubi, veverky, husy, kozy a osli.

Další příklady mučení : kuřata jsou pověšena za nohy (nebo se tělo zahrabe do země) a je jim useknuta hlava, pro větší "legraci" se často ukroutí hlavy ručně.

Nejslavnější je kozí fiesta v Manganeses, kde se kozy házejí z kostelní věž. Jestliže to koza, většinou těžce zraněná přežije, je zabitá a posléze snědená.

Prasata jsou honěná davem v ulicích, jsou zraněná, rozmačkána v zápasech.

Nejhorší je nakládání s dobytkem, zvířata jsou bodána, škrcena, házena z výšky, je na ně najížděno auty a traktory, topí se. Zvířata mohou být znásilněna tyčemi a kovovými bodci, vykastrována, zapalována, zaživa se uřezávají rohy, ocasy a uši.

Vesnice Medinacel v severním Španělsku:
Býk pobíhá v agonii 30 minut, jeho hlava se změnila v živý ohňostroj. Rohy jsou obaleny konopím nasáklým pryskyřicí a voskem… Krev se řine z jeho nozder a je cítit štiplavý pach jeho hořících rohů. Diváci se smějí. Plameny zahalují býčí hlavu, je cítit hořící maso a je slyšet jak zvíře křičí. Bylo to jako sledovat někoho kdo je upalovaný u kůlu, líčí očitý svědek.
Festival je tak krutý, že dokonce jej zakázal generál Franco, nyní je zase povolen.


Slavnost na počest patronky Panny z Ascensionu. I k této slavnosti patří i mučení býka. Býk má zapálené pochodně na rozích. Zvíře je mláceno a nakonec zabito…V jedné vesnici je hořící tele jako specialita pro děti.

Být psem v Torreu de las Cotillas, kohoutem v Sala de los Infantes, oslem v Villanueva de la Vera,kočkou v Mérida, králíkem v Ronda, husou v Lequeitio, býkem kdekoli ve Španělsku je největší smůlou, která s může přihodit živé bytosti.

K týrání zvířat jsou zneužívány i katolické svátky v Itálii. Během letnicových slav v Orvieto je holubice spoutaná v pozici s roztaženými křídly a vypuštěna na drátu s ohňostrojem.
V Itálii se slaví také Tiro dell'Oca (dekapitace ) husy, na počest svátku Panny Marie Milosrdné ( ! ) v srpnu v Stigliano di Santa Maria della Sala, vesnici poblíž Benátek.Tato akce je organizována místním knězem spolu s místním obecním výborem.Ochráncové zvířat se marně snažili, aby se husa nahradila modelem. Zatím neuspěli.

V Portugalsku, kde dosud probíhala "jemnější" forma býčích zápasů před nedávnem nový zákon povolil španělský typ zápasů. Uvažovalo se i o pořádání zápasů ve Fatimě asi pro pobavení zbožných poutníků.
Slepé místo křesťanské tradice
Co je zvíře za bytost? Kdo je, čím je?
Zvíře je panenské boží stvoření, jeden z mých bližních. Vím, že má sice jiné potřeby a přání, rozhodně se ale snaží jednat racionálně stejně jako já. Myslím, že všemu životu jde o to, aby žil a dosáhl mystického naplnění radosti. Jinak si myslím, že zvířata jsou hodně podobná dětem. Děti cítí všechno stejně jako dospělí, ale nejsou schopny to vyjádřit. A ještě jedna podobnost: děti a zvířata jsou úplně bezbranní.
Když se ale na zvířatech páchá tolik krutosti, vidí v něm člověk, jak říkáte, opravdu svého bližního ?
Samozřejmě jak kdo. Obecně platí, že čím méně je člověk vyspělý, tím méně má soucitu pro druhou bytost. Vyspělost lidství se dá měřit soucitem s jinými bytostmi. Je to otázka překonání sobectví v sobě, ochota otevřít se vůči druhému, ke čtyřnohému stejně jako k dvounohému.
Co se uvnitř zvířete děje?
Stejně jako s každým jiným živočichem pozoruji, na co reaguje moje žena, a z toho poznávám co ji těší, co ji bolí, co je pro ni důležité a co není. Celý život jsem měl psy a vím, jakou záhadou jsme byli jeden pro druhého -- to není otázka vztahu ke zvířeti, ale celkového lidského postoje. Lidé začínají od zvířete, o kterém ale nic nevědí. Přitom bychom měli nejdříve mluvit obecně o svém vztahu ke všemu životu -- k rostlinám, ke stromům, k oceánu, k balvanům... Mám se považovat za pána všeho žití, nebo pouze za jednoho člena té celé soustavy života? Jestliže mám úctu k životu, koneckonců znám život v sobě, vím, že život hledá naplnění. A to nemohu upřít ani zvířeti. Mám silný pocit, že to nemohu upřít ani kameni, a nikdy bych neroztříštil balvan dynamitem jen proto, že by to pro mě bylo šikovnější. Když bych čistil cestičky v lese a přišel ke skále, raději bych tu cestičku vedl kolem.
Jak lze takový přístup sladit s tím, že si říkáme páni tvorstva?
Těžko. Ale pokud takové označení odmítneme, máme možnost říct: jsme pouze jeden živočišný druh a ostatní svět má stejná práva jako my. Když tedy řekneme, že člověk je pouze jednou z bytostí, musíme přistupovat k světu s dobrou vůlí, stejně jako člověk k člověku. Úcta a dobrá vůle, to je ten základ.
Neměly by křesťanské církve jako řekněme tradiční šiřitelé mravnosti vyzvat své věřící, aby svůj vztah ke zvířatům změnili?
Křesťanské církve hluboce podceňují přírodu. Jejich veliký přínosem bylo, že viděly člověka v morálních relacích dobra a zla. Zároveň tím ale ztratily náhled přírodních náboženství, která vidí člověka především v souvislosti přírodního cyklu: jarního znovuzrození a podzimního umírání. Chápou důležitost slunovratu. Mám dojem, že křesťanské církve si s tímhle nevědí rady. My křesťané sice říkáme, že svět je boží stvoření, ale mimolidské bytosti v něm přehlížíme. Základní drama pro křesťany není drama života, nýbrž drama lidské spásy. Nikoli spásy všeho, ale lidské spásy. A tak se svět stává jevištěm a zvíře kulisou na tomto jevišti. A to je dost problematické, slepé místo křesťanské tradice.

Fjordský kůň

21. května 2006 v 14:35

Fjordský kůň

Úvodem...

Ze všech moderních plemen koní se fjordský kůň nejvíce podobá divokému koni Převalského nebo koním z doby ledové. Uchoval si mnoho z houževnaté síly divokých předků i jejich plavé zbarvení s tmavým úhořím pruhem na hřbetě a mnohdy také zebrování na nohách...

Původ a historie:

Norské království, kouzelná země plná hlubokých fjordů lemujících pobřeží, divokých řek a vodopádů, azurově modrých jezer, nedotčených lesů a hor, ledovců a ledovcových údolí, je domovem více než čtyř milionů lidí, nepočítaně sobů, losů, medvědů a v neposlední řadě i koní. Přestože téměř polovinu z nich tvoří zástupci plemene Dle Gudbransdal (pocházející ze stejnojmenného údolí oddělujícího od sebe pohoří Jurunheimen a Dovretjell), nejpopulárnějším a nejznámnějším koněm Norska je mnohem starší druh - fjordling, který je chován především na západním pobřeží (Vestlanden).
I když jeho název prošel v minulosti několika změnami (Nordfjordhest, Nordfjordling, Vestlandhest, Fjordhest), patří mezi koně, kteří si zachovali svůj původní vzhled po staletí.
V Norsku je tento houževnatý koník zařazen mezi národní symboly země. Není se čemu divit, vždyť fjord je jedním z nejstarších a nejčistších plemen v Evropě. Je pravděpodobné, že pochází ze střední Asie (žádný jiný kůň není tak podobný divokému koni Przewalskému) a do Norska přišel asi před čtyřmi tisíci lety. Archeologické nálezy ukazují, že byl domestikován okolo roku 2000 před naším letopočtem a relativní izolace skandinávského poloostrova napomohla k zachování jeho původního charakteru.
Můžeme se jen dohadovat, zdali byl právě fjord vzorem pro koně objevující se hojně v severogormánské mytologii (známá je i existence jiných koní na území Germánie). Již prokazatelnějším faktem je spojitost fjordského koně s norskými Vikingy. Tito mořeplavci, kteří v průběhu 8. a 9. století kolonizovali jak ostrovy nedaleko norských břehů (Faery, Shetlandy a Orkneye), tak vzdálená území Irska, Islandu a Grónska, vozili na svá dobytá území i koně (pravděpodobně pro zemědělské účely, neboť je známo, že nebyli valnými jezdci). Díky těmto kolonizátorům můžeme pozorovat vliv fjordské krve u skotského highland pony a u starého typu islandského ponyho.
Když se řekně Viking, vybaví se většině lidí drsný středověký bojovník s přilbou zdobenou dobytčími rohy. Charakteristika těchto seveřanů není ve skutečnosti tak jednoduchá, nicméně krutost byla většině z nich vlastní. Z výjevů na runových kamenech víme, že pořádali patrně pro zábavu zápasy vybraných hřebců, které končily smrtí jednoho z nich.

Popis a charakteristika:

Již po staletí je Fjordský kůň ceněn pro své specifické vlastnosti. Známý švédský hippolog Count C.G. Wrangel napsal ve své příručce pro milovníky koní: "Tento nenápadný pony pony je od přírody vybaven ohromnou životní sílou a odolností, schopností tahat i nosit, stejně jako excelentním trotem a temperamentem nejjemnějšího druhu."
Mezi jeho hlavní charakteristické rysy patří nesporně zbarvení srsti. Je jediným domestikovaným plemenem, které si zachovalo původní "divokou" barvu, zvláštní typ béžové (stejně jako u koně Przewalského či tarpana). Naprostá většina fjordů má srst hnědo-béžovou, která může mít světlejší, nebo tmavší variace. Tmavý pruh uprostřed hřívy, "úhoří pruh" a "ptačí ocas" (několik tmavých žíní uprostřed ohonu) jsou černé, případně tmavě hnědé. Mezi vzácnější odstíny patří šedo-béžová a bílo-béžová. Hříva se koním zastřihávala už v dobách Vikingů. Roste přirozeně dlouhá a splývavá, ale zastřihuje se tak, aby tmavé žíně uprostřed přečnívaly nad světlými okraji. Stříhá se od týlu až po kohoutek do krásného oblouku, který zdůrazňuje hřeben krku.
Kromě zbarvění charakterizují tohoto koně takzvané "primitivní znaky". Jsou to již jmenované tmavé části hřívy a ocasu, "úhoří pruh", "zebrování" na nohách, občas se mohou objevit i malé hnědé skvrny nad očima nebo na lících a pruhy na šíji.
Fjordský kůň je vysoký 132 - 142 cm, je kompaktní a mohutně stavěný s kostnatým fundamentem. Hlava je široká s malýma ušima, typická pro ponyho.

Využití:

Fjordský kůň je ve své zemi využíván v zemědělství a zápřahu, ale i pod sedlem. Je i přes svou mohutnější postavu hbitý a temperamentní a má výbornou schopnost pohybovat se i v nejnáročnějším horském terénu. Bezpečně našlapující kůň je na dlouhých trasách nekonečnou norskou krajinou tím nejlepším společníkem.

Obrázek “http://www.zelland.cz/zvirata/kone/img/kone1.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Obrázek “http://www.archivboiselle.com/image/gross/127133.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Poměrné velikosti savců

19. května 2006 v 21:57 Pár zajímavých tabulek
Poměrné velikosti savců

název
Výška nebo délka
dospělého samce
Hmotnost dospělého samce
Hmotnost při narození
Plejtvák obrovský
Balaenoptera musculus
Hlava a trup 22 - 30m, zjištěné max. 33,27m Samice prům. o 0,5m delší než samci
100 000 - 130 000kg, zjištěné max. 136 000kg
2 00kg
Většinou jediné mládě
(1)
Bělozubka nejmenší
Suncus etruscus
Hlava a trup 36 - 52mm
Ocas 25 - 30mm
1,5 - 2 5g
Není známa
(2)
Slon africký
Loxodonta africana
Hlava a trup 36 - 7,5m
Ocas 1,0 - 1,3
Výška v kohoutku 3 -3,5m
5 000 - 6 500kg i více
90 - 120kg
většinou jediné slůně
(3)
Žirafa
Giraffa camelopardalis
Celková výška 4,8 - 5,2m včetně růžků, udává se až 6m
1 00 - 1 400kg
70kg
většinou jediné mládě
(4)
Tygr
Pantera tigris
Hlava a trup 1,8 - 2,8m
Ocas 0,9m
227 - 320kg
1,5kg
3 - 4 mláďata
(5)
Gorila
Gorilla gorilla
Výška 1,60 - 2m
150 - 200kg
3kg
většinou jediné mládě
(6)
Kosman zakrslý
Cebuella Pygmea
Hlava a trup 130 - 144mm
Ocas 190 - 210mm
70 - 150g
Není známa
Většinou dvě mláďata
(7)
Klokan rudý
Macrous subtilissima
Hlava a trup 1.4 - 2m
Ocas 0.8 - 1,0m
70 - 100kg
0,75g
(8)
Vakomyš nejmenší
Planigale subtilissima
Hlava a trup 44 - 50mm
Ocas 0,8 - 1,0mm
4,0 - 4,8g
Není známa
Ve vaku svůj vývoj dokončuje 4 - 12 mláďat
(9)
Los
Alces alces
Výška v kohoutku 1,8 - 2,5m
320 - 600kg
10 - 16kg
1 - 2 telata
(10)
Rejsek malý
Sorec minutus
Hlava a trup 40 - 60 mm
Ocas 30 - 60mm
2,5 - 5,0g
0,25g
rodí se 2 - 8 i 10 mláďat
(11)
Čísla v závorkách = čísla u obrázků
1.
Obrázek “http://www.zuby.cz/userimages/Image/Kdy_clovek_sni2.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
2.
Obrázek “http://www.biolib.cz/IMG/GAL/10401.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
3.
Obrázek “http://savci.upol.cz/gal/_18/slon_6.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
4.
Obrázek “http://www.cact.cz/noviny/2003/08/Namibia828.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
5.
Obrázek “http://savci.upol.cz/gal/_10/fel/tygr_ussurijsky__safar.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
6.
Obrázek “http://www.prijatelji-zivotinja.hr/jpg/gorila.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
7.
http://hyperinzerce.cz/inz/139352-kosman-zakrsly-1.jpg
8.
Obrázek “http://www.zoopraha.cz/data/fgal/000000133_p.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
9.
zatím jsem žádný obrázek nenašla...pokud někdo máte tak mi prosím dejte vědět ;-)
10.
Obrázek “http://www.zoopark.cz/vz2005/foto/los.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
11.
Obrázek “http://www.biolib.cz/IMG/GAL/3808.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Pes hyenový

18. května 2006 v 21:50 Psovité šelmy
Délka těla: 105 cm
Výška v kohoutku: 68 cm
Váha: 17 - 32 kg
Psi hyenovití mají pestré kožichy, na nichž se střídají skvrny bílé, černé a okrově žluté. Zbarvení se značně liší, nenajdeme dva jedince stejně vybarvené (ne náhodou jeho odborné jméno znamená "malovaný vlk"). Jsou obdařeni vynikajícím zrakem, čichem i sluchem.
Způsob života: Tito divocí psi žijí všude v afrických savanách jižně od Sahary ve smečkách, které mají až 20 členů. Každá smečka má své přísně střežené teritorium a členové smečky dodržují mezi sebou hodnostní pořadí, které si vybojovali. Zvířata mají uvnitř smečky přesně rozděleny úlohy: některá hlídají mláďata, zatímco zbytek smečky je na lovu.
Potrava a lov: Tento pes je skutečně nejobávanější africkou šelmou. Je mnohem větším nepřítelem zvířat než lev nebo levhart. Charakteristické pro tyto psy je, že svou kořist napadají zezadu. Kořist silné čelisti tohoto psa zpracují za několik minut. Nejčastější potravou psů hyenových je gazela Tomsonova , loví však i gazely Grantovy a nepohrdnou mláďaty pakoní a zeber, která se v panice oddělí od stáda a stanou se tak snadnou kořistí. V jižní Africe loví psi hyenoví i domácí zvířata,prasata bradavičnatá a větší druhy antilop.
Psi hyenoví mají pověst krutých, nelítostných zabijáků, ve skutečnosti své oběti zabíjejí okamžitě, ihned poté, co je dostanou na zem. Psi hyenoví žerou všichni najednou, přičemž zhltají co největší množství potravy. Někdy nakládají s kořistí značně nehospodárně, sežerou jen část a zbytek nechají ležet.
Rozmnožování: Psi hyenoví žijící ve východní Africe se páří kdykoliv během roku, v ostatních oblastech připadá období rozmnožování na první polovinu roku. Samice vrhá po 63 dnech březosti dvě až šest mláďat. Jeden až dva dny po porodu přinese svá mláďata ukázat ostatním členům smečky, kteří je pozdraví olíznutím.
Hlasové projevy: Kromě štěkání a vytí se pes hyenový projevuje i dalšími zvuky vyjadřujícími jeho pocity. Dospělý pes, který se ztratil smečce, vyluzuje zhruba jednu minutu trvající měkké vytí, načež tiše čeká na odpověď. Zbytek smečky po zaslechnutí jeho hlasu se mu vydá na proti.
Ochrana druhu: V důsledku stále silnějšího pronásledování člověkem je ve východní Africe stále vzácnější. V chráněných územích se osvědčuje jako účinný regulátor stavů kopytníků, zejména antilop.
Výskyt
V Africe od Súdánu po jižní cíp kontinentu, kde obývá travnaté pláně a savany, vyhýbá se lesům.

http://www.wildafrica.cz/images/animals/330_pes-hyenovy-hunting-african-wild-dog.jpg
http://www.wildafrica.cz/images/animals/386_pes-hyenovy19.jpg
http://www.wildafrica.cz/images/animals/331_pes-hyenovy14.jpg
Obrázek “http://www.wildafrica.cz/images/animals/th/16_lycaon1.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Liška obecná

14. května 2006 v 20:50

Liška obecná - Vulpes vulpes

Vzhled

Tato krásná šelma má horní stranu svého těla pokrytu rezavými chlupy, spodní část tlamy, hrdlo, břicho a vnitřní část nohou je bílá. Toto je ale pouze základní zbarvení. I u nás se totiž vyskytuje několik barevných variant. Například liška s tmavou spodní stanou tzv. uhlířka. Charakteristický je její dlouhý huňatý ocas. Od svých příbuzných volně žijících psovitých šelem se liší především šikmo položenýma očima s podlouhlou zřítelnicí, jemněji zašpičatělým čenichem a kratšíma nohama.

Rozšíření

Vyskytuje se po celé Evropě, severní Africe i v Asii. Ráda se pohybuje v lese, parcích a křovinných úborech.

Způsob života a potrava

Liška je aktivní večer a v noci, kdy loví obratlovce do velikosti husy a zajíce, především však ty malé - hlodavce. Mimo to si pochutná i na lesních plodech. V době, kdy má liška mláďata se její plachá a opatrná povaha mění v odvážnější. V tomto období dokáže napadnou i psa, který se objeví v blízkosti její nory. Lišky žiji v naprosté většině případů samotářsky. Jediné období, kdy se lišky sblíží je období páření. Samec však záhy od své družky odchází a o mláďata se stará matka. Tento lstivý a loupeživý tvor díky vynikajícímu sluchu zraku i čichu snadno uteče našim očím, takže ho jen málokdy zahlédneme.
Liška je také výtečný lovec. Málokdy se stane, že ji vyhlídnutá kořist uteče. Ráda si smlsne na koroptvičce, zajíci či malých hlodavcích. Nepohrdne ani lesními plody. Neobyčejnou drzost těchto zvířat znají především obyvatelé vesnických stavení, kterým lišky za týden vylovily jejich malý domácí chov drůbeže.

Rozmnožování

Liška i se svými mláďaty bydlí v norách pod zemí, nebo v dutém stromě. Nezřídka je liška tak drzá a uzme část důmyslně postaveného, až několika patrového, brlhohu jezevcovi. Liščí páření začíná zhruba v půlce února. Asi po 60 až 63 dnech pak přivádí na svět 5-8 mláďat, která jsou zezačátku šedá a slepá. Oči otvírají po 2 týdnech. Matka mláďata kojí do 4 týdne jejich života. Po 3-4 měsících života mláďata poprvé opouští noru. Pokud se Vám naskytne pohled na tato hrající si a dovádějící mláďata, vězte že na místě setrváte hodně dlouhou dobu :-) Pohlavně dospívají v devíti měsících.

Fox and Winter Coat Art Print by Peter Beneyfield
Red Fox Note CardRed Fox Note CardA vocalizing Arctic fox in a field of wildflowers Photographic Print by Joel Sartore
Close view of a vocalizing Arctic fox Photographic Print by Joel SartoreClose view of an Arctic fox in its summer coat Photographic Print by Joel SartorePortrait of an Arctic fox in its summer coat Photographic Print by Joel SartoreAn Arctic fox and her kit Photographic Print by Joel Sartore

Hodina mezi psem a vlkem

14. května 2006 v 19:41 Psovité šelmy
Hodina mezi psem a vlkem - Vývoj psovitých šelem, původ a domestikace psa
Asi před šedesáti milióny let vznikl malý savec, podobný nejvíce lasičce nebo tchoři. Nazýval se Miacis a byl prapředkem skupiny zvířat, kterým dnes říkáme psovité šelmy.
Narozdíl od současných psů, kteří našlapují na prsty, byl Miacis ploskochodec. Měl chrup masožravce a malý mozek, ale byl inteligentnější než jeho současníci Creodonti, kteří tvořili jinou skupinu masožravců. Creodonti byli hojnější než Miacis, ale postupně vyhynuli, poslední před 20 milióny let. Zhruba před 30 milióny let se z Miacis vytvořily různé pratypy šelem, příbuzných pozdějším šelmám psovitým. Známe dnes čyřicet typů, z nichž některé jsou podobné medvědům, jiné hyenám a další kočkám. Byla však mezi nimi i zvířata, která už vypadala jako psi, např. Cynodictis připomínal primitivního velškorgiho Cardigana. Z těchto psům podobných šelem se pak vyvinuli předkové psů.
Psi v nám důvěrně známé podobě se objevili na eurasijské scéně asi před 12 000 až 14 000 lety. Z jakého zvířete se vyvinuli ? Původně se myslelo, že jejich předkem byl nějaký šakal nebo kříženec šakala s vlkem. Dnes však jsou vědci toho názoru, že to byla malá jižní forma vlka - vlk indický (Canis pallipes), který dodnes žije v Indii. Různě velcí a různě zbarvení vlci žili tehdy po celé Evropě, Asii a Severní Americe.
Dalšími předky mohli být vlk mongolský (Canis lupus chanco) ze severní Indie, Střední Asie a Číny, nebo vlk stepní (Canis lupus campestris) z pouštních oblastí Středního východu. Je však jisté, že domácí psi vznikli z některého jmenovaného předka (nebo možná paralelním vývojem z několika z nich), a že nejsou geneticky spřízněni s jiným druhem. Díky inteligenci, všestranné přizpůsobivosti a schopnosti sociální spolupráce uvnitř smečky se divocí psi rychle rozšířili po celém světě. Divocí psi byli pravděpodobně domestikováni v různých částech světa různým způsobem; někteří, když se živili odpadky u lidských sídlišť, jiní, když je primitivní člověk lovil jako svou potravu a bral si domů vrhy štěňat, aby je vykrmil.
Podle kostí a vykopávek z celého světa, které pocházejí z období asi před 6500 lety, můžeme rozlišit pět tehdejších typů psů: mastify (Canis familiaris inostranzevi), psy podobné vlku (Canis familiaris palustris), chrty (Canis familiaris leineri), psy typu ohaře (Canis familiaris intermedius) a pastevecké psy (Canis familiaris matris optimae). Tibetští psi typu mastifa byli domestikováni již v době kamenné a později je v bitvách používali Babyloňané, Asyřané, Peršané a Řekové. Chrti patří k nejstarším typům psa a můžeme je identifikovat již na mezopotámské keramice z období před 8 000 lety. Psi typu ohaře se pravděpodobně vyvinuli z chrtů používaných pro lov malé zvěře. Pastevečtí psi byli používáni k ochraně stád před šelmami již před tisíciletími. Vznikli pravděpodobně v Evropě. Od těch dob se vyvinulo tisíce plemen, ať už umělým nebo přírodním výběrem. Během staletí mnohá vymizela a jen zhruba čtyři sta jich zůstalo až do našich dob.
Boreal Interlude, Canada Art Print by Art WolfeWWF - Grey Wolf PosterTimber Wolf Art Print by John Pezzenti JrGrey Wolf Art PrintObrázek “http://www.reisswolf.cz/img/aktivity/vlk3.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://skorka.bloguje.cz/img/vlk.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://morn.bloguje.cz/img/vlk%20vola%20druhy.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.http://www.priroda.cz/pozadi/Vlk-kanadsky.jpg
http://www.vlci.elysion.cz/images/clanky/VlkTopVikend01.jpgObrázek “http://i.idnes.cz/07/083/cl/TOM1d591f_vlk.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Ocelot velký

14. května 2006 v 19:28 Kčkovité šelmy
Ocelot velký
Leopardus pardalis
Charakteristika:
Malá kočka obývající tropickou a subtropickou Ameriku. Žije v páru . Dny tráví odpočinkem ve větvích stromů. Loví sám, v noci. Ačkoliv vyniká dobře vyvinutým čichem, při lovu spoléhá více na zrak a sluch. I když dobře šplhá loví převážně na zemi. Je velmi dobrým plavcem.
V Americe obývá také lidská obydlí, zde se z něho stal domácí mazlíček.
Velikost:
celková délka těla: 95 - 136 cm
ocas: 35 - 45 cm
výška ramen: 40 - 50 cm
samice jsou menší
Hmotnost:
11 - 16 kg,

Průměrný věk:
v přírodě 7-10 let
v zajetí až 20 let
Rozmnožování:
Pohlavní dospívání u samic je dříve asi mezi 18 až 22 měsícem, u samců přibližně 2,5 roku. Pářící dobou je obvykle podzim (říjen - listopad). Doba březosti je 70 - 79 dní. Rodí se 2 - 4 mláďata, která jsou jako u ostatních kočkovitých šelem slepá a bezmocná. K samostatnění mláďat dochází přibližně v roce a půl (není přesně známo).

Potrava:
výhradně masožravec,
loví: malé savce a ptáky (králíky, hady, krysy aj.)
Biotop:
křovinaté a lesnaté území (v křovinatých územích je jeho barva srsti tmavší až šedá)
Rošíření: od Arizóny a západojižního Texasu do Paraguay a severní Argentiny

Ochrana:
zařazen do přílohy 1 CITES (zákaz lovu a obchodu), ohrožen vyhubením
Pro svoji krásnou kožešinu byl ocelot ve velkém počtu vybíjen. I přes zákaz a mezinárodní úmluvy nadále pokračuje lov těchto nádherných živočichů. Bohužel se stále najde množství lidí stupidně dychtících po krásné kožešině!

Obrázek “http://members.aol.com/cattrust/temminck.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Obrázek “http://www.biolib.cz/IMG/GAL/11888.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
http://homepage.mac.com/wildlifeweb/mammal/ocelot/ocelot02.jpghttp://i18.photobucket.com/albums/b139/Horsesareok/ocelot_zoobabyB.jpghttp://animals.nationalgeographic.com/staticfiles/NGS/Shared/StaticFiles/animals/images/primary/ocelot.jpgObrázek “http://members.aol.com/cattrust/temminck.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Tygr indický (bengálský)

14. května 2006 v 19:16 Kčkovité šelmy
ŘÁD:Šelmy
ČELEĎ:Kočkovití

ZÁKLADNÍ ÚDAJE:

- je to SAVEC
Délka těla: 2,7-3,1 m, měřeno od hlavy až po ocas
Výška v kohoutku: 91 cm
Hmotnost: 180-260 kg
Potrava: jelen axis, divoká prasata, buvoli, opice
Chování: samotář, převážně noční zvíře
Délka života: 15 let
Pohlavní dospělost: ve 3-4 letech
Doba páření: na jaře
Délka březosti: 95-112 dní
Velikost vrhu: 2-3 mláďata
Výskyt: Na území Sundarbanu (okolí ústí řeky Gangy) v Indii a Bangladéši. Je rozšířen v severní a střední Indii stejně jako v Nepálu nebo Barmě.
Ochrana druhu: V roce 1900 velikost tygří populace odhadována na 40-50 tisíc jedinců. Do roku 1972 poklesl tento počet na 1850 kusů. Díky důsledné ochraně tohoto druhu se jejich počet opět podařilo zvýšit na 4000 jedinců.

ZAJÍMAVOSTI:

Nenasytný tygr je schopen ulovit až 30 buvolů za rok.
Hlasité zařvání tygra je možné slyšet až dva km daleko.
Dospělý tygr je schopen sežrat za jednu noc až 31 kg masa.
Největší kočkovitou šelmou na světě je tygr usurijský, který váží ještě o 100 kg více než tygr bengálský.
Na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem žerou tygři často i zpola zetlelé maso.
Více než polovina všech tygřích mláďat umírá ještě před dosažením pohlavní dospělosti.
Když tygr uloví kořist, začíná své hody vždy od zadních partií zvířete.
Tygři někdy ztrácejí svou plachost, stahují se k lidským obydlím a loví domácí zvířata nebo výjimečně i lidi - stávají se tak obávanými tygry - lidožrouty.
Panthera tigris tigrisObrázek “http://www.biolib.cz/IMG/GAL/11698.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Tygr bengálský - bílá forma
Tygr bengálský - bílá formaObrázek “http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/resources/eva_hejda/bengaltiger.jpg/medium.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Tygr BengálskýObrázek “http://www.sharkan.net/images/zoo/tygr1.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Lev pustinný

14. května 2006 v 11:43 Kčkovité šelmy
Je nejznámějším zástupcem velkých koček. Znali ho již Egypťané, Řekové a Římané. Opředli ho mnoha skazkami a bajkami, z nichž mnohé se udržely v knihách až dodnes. Musíme si hned zpočátku říci, že tzv. král zvířat nežije v poušti, jak se často zcela chybně uvádí. Jako každý masožravec potřebuje nutně vodu a bez ní by zahynul. Lev je naopak zvířetem, které žije ve stepích a savanách hustě porostlých křovinami. Jeho písková barva srsti dokonale splývá se sluncem zažloutlou trávou.
Ve starých přírodopisech se obvykle dočítáme o rytířském chování lva při lovu. Než prý se vydá za kořistí, hlasitě zařve, aby na sebe všechna zvířata upozornil. Ve skutečnosti se však chová jako ostatní šelmy. Buď docela tiše číhá sám u napajedla, nebo loví v tlupě. To pak několik lvů stádo neslyšně oběhne, přikrčí se do zálohy a zbytek tlupy svým řevem natlačí stádo na číhající zvířata. V tom tedy není nic rytířského.
Ostatně lví řev má jiný význam. Je totiž zvláštním signálem, kterým lev dává na srozuměnou ostatním lvům, že toto loviště patří jen jemu a že si je bude hájit proti jiným zájemcům. U zvířat známe mnoho podobných signálů. Stejný význam má i jelení troubení, ptačí zpěv a podobné projevy.
Jakmile se lev přiblíží ke kořisti, dlouhým skokem jí skočí na šiji a zasekne se do ní ostrými drápy, aby se nesmekl. Stiskem zubů a pootočením hlavy zláme kořisti vaz. Tak vypadá lví útok v příznivém případě. Někdy se však postaví kořist lvu na odpor. A často se stává, že lev i prohraje. Jen tři zvířata se lva nemusí bát : slon, pabuvol a nosorožec. Jim se lev zdaleka vyhne, protože ví, že souboj s nimi by byl nad jeho síly. Jen mláďata těchto obrů mu někdy padnou za oběť, když se zatoulají daleko od svých matek.
Lev loví hlavně zebry a antilopy. Tím vlastně chrání přírodu, aby se v ní tato zvěř příliš nerozmnožovala. V krajinách, kde lidé lvy vyhubili, rozmnožili se tito kopytníci tak silně, že pustošili lidem pole, nebo hromadně hynuli nakažlivými chorobami, které přenášeli i na domácí skot. Dnes už lidé v Africe vědí, jak je lev vlastně pro přírodu užitečný, a proto ve většině afrických krajů je odstřel lvů přísně zakázán.
Lev se však neživí jen zebrami a antilopami. Výjimečně v jeho žaludku našli lovci i ptáky, myši, hady, ještěrky a dokonce i kobylky. Není tedy lev tak vybíravý a mnohdy nepohrdne ani zdechlinou. Podle zkušeností ze zoologických zahrad stačí lvu k nasycení denně asi osm kilogramů masa. Ovšem v přírodě toho spořádá někdy mnohem víc. Ale to pak delší dny odpočívá a tráví.
Je zajímavé, že zebry a antilopy poznají, kdy je jejich nepřítel nasycen, a kdy jim tedy nehrozí nebezpečí.
Jak jsme se už zmínili, loví lvi dost často v tlupách. Bývá to obyčejně starý pár s odrostlými lvíčaty.
Svou kořist lev často zahrabává, aby mu ji hyeny, supi a šakali nesežrali. Častokrát byl lev přistižen při tom, jak si ukořistěné zvíře doslova hlídá. Leží vedle něho, a příslušníci tlupy se v hlídání doslova střídají. Při požírání kořisti zhltne lev nejdříve vnitřnosti, svou nejmilejší pochoutku, a teprve potom se pustí do masa.
Ani zbytky hostiny však nepřijdou nazmar. Sotva lvi odtáhnou, vrhnou se na ně hyeny, supi, šakali i čápy marabu a z celé kořisti zůstanou zakrátko jen velké kosti.
Někteří lvi, kteří ztratili strach z člověka, navyknou si lovit kořist mnohem dostupnější - domácí zvířata. Z těchto lvů se pak stávají i lvi lidožrouti. Jinak každý lev před člověkem obyčejně ustoupí. Ale pozná-li jak snadnou kořistí je člověk, stane se drzým až vyzývavým. To jen dokazuje značnou inteligenci této šelmy.
Lvi už byli na mnoha místech úplně vyhubeni. Hojněji se dnes vyskytuje v přírodních parcích. Tam se naučili lvi poznávat člověka jako tvora, který je nechává na pokoji. Automobilisté je při jízdě z docela malé vzdálenosti fotografují a ještě se nestalo, aby lev člověka usmrtil.
A nakonec něco o rodinném životě lvů. V době rozmnožování bojují často lvi mezi sebou o samice a častují se pořádnými ranami předních tlap. Před vážnějším zraněním je však chrání hustá hříva.
Samice rodí po sto dvou až sto pěti dnech ve skalních dutinách dvě až šest mláďat. Ta jsou po narození jen asi třicet centimetrů dlouhá. V prvních dvou týdnech jsou slepá a samice se o ně musí velmi pečlivě starat. Neustále je něžně olizuje a po celý první měsíc se od nich nevzdaluje. Lev je dobrý otec a lvici v té době zásobuje masem, aby se nemusela vzdalovat Lvíčata mají totiž mnoho nepřátel. Nejnebezpečnější je hyena, která slídí po opuštěných lvíčatech a s velkou oblibou je požírá.
Lvíčata jsou jako všechna koťata velmi hravá a jsou nápadně tmavě skvrnitá. U některých lvů se tato skvrnitost zachovává až do dospělosti. V přírodě dospívá lev ve čtyřech letech. Dožívá se asi dvaceti let, výjimečně třiceti.
Dnes žije lev v Africe jižně od Sahary a v Přední Indii. Tato zkušenost je celkem málo známá. Indičtí lvi jsou však už téměř vyhubeni. V rezervaci Kathaiwar (severozápadně od Bombaje) jich žije jen asi dvě stě devadesát kusů.
Původní rozšíření lva bylo mnohem rozsáhlejší. Ještě ve starověku žil i v jihovýchodní Evropě, kde jej však brzy vyhubili. Stejný osud stihl lvy v Malé Asii a v severní a v jižní Africe.
Dnešní lvi se od sebe liší nejen velikostí, ale i tvarem hřívy. Připomeňme si však, že hříva, podle které každé dítě lva pozná, není u lvů žijících v přírodě nikdy tak mohutná, jako u lvů chovaných v zajetí. Lvům v přírodě totiž velmi prořídne rvačkami a prodíráním trnitými křovinami.
Lev (pustinný)Lev pustinný
Panthera leo goojratensis

Panthera leo leo
Obrázek “http://lev.panthera-leo.org/images/vezkratce001.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://i.postcard.cz/pc/n47/kf-04714.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Levhart

14. května 2006 v 11:33 Kčkovité šelmy
Tato kočka je už o hodně menší než lev a tygr. Jen málo šelem se může pochlubit tolika jmény jako levhart. Spisovatelé dobrodružných knih a cestopisů ho nazývají pardálem, panterem, leopardem a tak dále. O žádné šelmě se také nenapsalo tolik nepravd a smyšlených historek jako o levhartovi. Jedním z největších nedostatků, s kterými se setkáváme i v moderních cestopisech, je naprostá neznalost území, která tato šelma obývá. Podle mnohých autorů napadá levhart hrdiny jejich povídek právě tak v Africe jako v Jižní Americe nebo v Austrálii. Často jde o holou smyšlenku, nebo si autoři pletou levharta s jinou skvrnitou šelmou, s jaguárem.
Levhart bývá i s devadesáticentimetrovým ocasem až dva a půl metru dlouhý. Srst má žlutou až tmavožlutou a na celém těle pokrytou černými skvrnami. Jsou to nepravidelné tečky, půlměsíčky, na hřbetě a na bocích kroužky. Barva srsti uvnitř kroužku, ve dvůrku, je vždy o něco tmavší než okolní srst. Jaguár má však ve dvůrcích ještě černé tečky. Tečky v kruhových skvrnách mají levharti jen zcela výjimečně.
Levhartovo zbarvení je přizpůsobeno místu, kde žije. Levharti, podobně jako tygři, vytvářejí mnoho zeměpisných ras. Ze všech kočkovitých se rozšířili nejvíce. Žijí v celé Africe, v Malé Asii, v Persii, v Zakavkazí až po Kavkaz, v Indii a na Indických ostrovech, v číně, v Mongolsku, na Sibiři a v Koreji. Zamyslíme-li se nad výčtem oblastí, v nichž žijí, pochopíme, proč se levhartí rasy liší někdy tak nápadně. Vždyť rozdíly mezi podnebím Sibiře a tropické Afriky jsou skutečně značné. Proto sibiřští a čínští levharti mají mnohem hustší a delší kožešinu než levharti z oblastí tropických.
Levhart mandžuský - mládě
Obrázek “http://www.fotoradce.cz/obrazky1/zoo-levhart-persky.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://casopis.planetazvirat.cz/foto/040211-levhart-panthera-pardus-01.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://weblog.clovicek.net/data/images/ostatni/levhart.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Irbis (levhart sněžný)

14. května 2006 v 11:29 Kčkovité šelmy
Jako šedivé přízraky na ledovcových pláních asijských velehor se za soumraku vydávají na lov irbisové. Irbis, nazývaný také levhart sněžný, je krásná kočkovitá šelma, přizpůsobená životu ve vysokých horách. Tělo je asi 1,3 m dlouhé, huňatý ocas měří téměř metr. Irbis váží od 25 do 75 kg. Vyskytuje se v Himaláji, Tibetu, střední Asii a na Altaji, na horní hranici lesa kolem 3 500 m n. m. V létě však vystupuje až do výšky 6 000 m n. m. Když nastane v horách zima, sestupuje za kořistí do nižších poloh. Loví hlavně horské ovce a kozy, jeleny, zajíce, sviště a drobné hlodavce. Dokáže velmi dobře skákat. Hravě doskočí i 15 m daleko. Občas se odváží napadnout i stáda domácího dobytka, a proto jej pastevci nemilosrdně pronásledují. Irbis má navíc hustou nádherně zbarvenou kožešinu s dlouhými chlupy, která má velkou cenu. Přestože je irbis všude chráněn zákonem, pokušení pro pytláky je příliš velké.Irbisové jsou samotáři, jenom matky u sebe mívají po nějaký čas odrůstající mláďata. Délka březosti je 90-103 dní. Mláďata přicházejí na svět ve skalních slujích a rodí se slepá. Ve vrhu bývají nejčastěji 2-3, vyjímečně 5 koťat. Po prvním týdnu života začínají vidět. Druhý měsíc ochutnávají masitou stravu a ve 3. měsíci už následují matku. Ta je první zimu trpělivě zasvěcuje do loveckého umění. Dospívají ve věku dvou let. V zoologických zahradách jsou irbisové stále vzácní. I když se v některých zoo daří pravidelně odchovávat mláďata, na záchranu druhu je to příliš málo. Nejdelší zaznamenaný věk irbise v zajetí byl 19 let.
Irbis
Obrázek “http://fotos.gatitos.org/wp-content/uploads/2007/07/felino11.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

jaguár

14. května 2006 v 11:15 Kčkovité šelmy
Jedinou velkou kočkou Nového světa je "jaguár (Panthera onca), téměř stejně velká puma totiž patří mezi malé kočky. Zatímco puma na americkém kontinentu zastupuje levharta Starého světa, jaguár zde zaujímá místo tygra. Je i podobně stavěn -statné zvíře má robustní hlavu, krátké silné nohy a kratší ocas. Mohutná šelma však zdaleka nedosahuje tygřích rozměrů -i ti největší jaguáří samci váží nanejvýš 100 kg a bez ocasu měří jeden až jeden a půl metru. Samice jsou - jako u všech kočkovitých šelem - výrazně menší. Typická jaguáří kresba trochu připomíná kresbu levharta, černé skvrny tvoří jakési rozety, na rozdíl od levhartů jsou však větší a ve středu většiny z nich je další černá skvrna. Podobně jako u levharta se i u jaguára objevují černí (melanističtí) jedinci, kteří mají na černé srsti naznačenou původní kresbu, viditelnou jen pod určitým úhlem.Jaguár je typickým obyvatelem džungle a hustých kravín a rákosin na březích řek a stejně jako tygr rád a ďobře plave. Přesto se nevyhýbá ani otevřenějším terénům, zarostlé křovinaté savaně.Jeho kořist tvoří středně velcí savci - kapybary, pekariové, drobní jelenovití, uloví dokonce i tapíra, z vody obratně vyhazuje na břeh ryby nebo loví menší krokodýly.
Panthera oncaObrázek “http://travel.mongabay.com/colombia/600/co06-1367.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.ezoo.cz/files/zvire/153.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.http://www.cites.hu/images/hatterkepek/cites_hatter_jaguar.jpgObrázek “http://www.biolib.cz/IMG/GAL/28923.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Gepard štíhlý

14. května 2006 v 11:06 Kčkovité šelmy
Gepard štíhlý Acinonyx jubatus
  • Řád: ŠELMY Carnivora
  • Čeleď: Kočkovití Felidae
  • Počeleď: Gepardi Acinonychinae
Mapa výskytu
Gepard dosahuje hmotnosti 35-75 kg, délka těla činí 110 až 150 cm, délka ocasu 70-90cm. Jeho výskyt byl v Africe a střední Asii až po Přední Indii. Na mnoha místech je však dnes vyhubený. V Africe je nejpočetnější v severní a jižní části jeho výskytu, poslední zbytky v Asii snad ještě žijí v Iráku a Afghánistánu. Je to typický obyvatel savan, stepí a polopouští. Samice mívá po 90-95 dnech březosti nejčastěji okolo3-5 mláďat, která se osamostatňují mezi jedním až druhým rokem života a dospívají ve dvou až třech letech. Gepard se postavou podobá chrtům, kořist loví štvaním. Při něm dokáže vyvinout rychlost přes 100 km v hodině. Nejprve se ke své kořisti přiblíží na krátkou vzdálenost, pak prudce vyrazí a pokud ji na několika stech metrech nedostihne tak lov končí. Jeho kořistí jsou menší druhy kopytníků, mláďata antilop, ale i menší druhy savců a ptáci. Jako jediná kočkovitá šelma nemá zatažitelné drápy. Kresba na těle je tvořena drobnými černými skvrnami, v jižní Africe se vyskytují gepardi kteří mají kresbu tvořenou podélnými nepravidelnými pruhy. Dříve se uvažovalo, že jde o jiný druh-geparda královského. Dnes je již zřejmé, že je to jen barevná odchylka. Na většině areálu se stavy gepardů výrazně snižují, v Asii je již téměř vyhubený.
Obrázek “http://nationalzoo.si.edu/Animals/ZooAnimalWallpaper/images/cheetah.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.http://www.wildafrica.cz/images/animals/626_gepard1212.jpgObrázek “http://www.zoo.org.au/graphics/animal_image/animal_illustration_126.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Appaloosa

14. května 2006 v 10:49 plemena koní
Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jížní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés. Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitve r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow.
Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění.

Zbarvení appaloosy

Nejnápadnějším znakem, jímž se appaloosa liší od všech amerických plemen, bylo její neobvyklé skvrnité zbarvení, které se příliš často nevyskytovalo ani u španělských koní. Zprvu zřejmě převládaly drobné skvrnky, v Evropě označované jako tygr. V tomto případě jsou skvrny na bílém podkladě rozeseté víceméně pravidelně po celém těle. Toto zbarvení možná zdědil právě po appaloose americký pony. Později se však zbarvení měnilo, přibývalo ploch smíšené srsti a appaloosa se stávala výjimečnou. Vyhranilo se šest typů základního zbarvení. První tři jsou koně s podkladem jednobarevným, ať bělouši, hnědáci či ryzáci. Na jejich srsti jsou víceméně pravidelně rozptýleny skvrnky, dost nepravidelné u tygra, který se u appaloosy nazývá leopard. Skvrny jsou i na hlavě a na nohách až ke kopytu. Negativem je snowflake (sněhová vločka) nebo frost (jinovatka), drobné bílé kvítky na tmavém podkladě po celém těle. Poměrně vzácným zbarvením je raindrops (dešťové kapky); velké skvrny kapkovitého tvaru jsou rozmístěny hlavně na trupu koně, hlava a nohy jsou bílé. Základem dalších třech typů jsou tmaví koně se světlou zadní částí hřbetu a světlou zádí. Toto zbarvení se nazývá blanket (deka). Jednobarevná deka je bez dalšího označení. Deka s velkými skvrnymi je spotted blanket, prakticky nejoblíbenější typ. Nejsložitější typ blanketu je dark foreparts, kdy jsou na světlé zádi velké tmavé skvrny, kdežto tmavý předek může být drobně světle i tmavě skvrnitý.
http://www.vivelesanimaux.com/IMG/jpg/appaloosa_tete.jpgObrázek “http://www.oragedebelmont.fr/images/appaloosa2.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.dkimages.com/discover/previews/778/128339.JPG” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
12 K