buddhismus a zvířata 2

29. května 2006 v 18:04 |  Náboženství a zvířata
Dr. D. T. Suzuki, světoznámý buddhistický filozof by s tím souhlasil. Ve své knize The Chain of Compassion (Řetěz soucitu) opisuje pokrytectví těch, kteří nesmyslně zabíjejí a pak pořádají buddhistické obřady za bytosti, které úkladně
usmrtili.



Píše: "Buddhisté zpívají sútry a obětují kadidlo po smrti těchto bytostí, a tvrdí, že tím utišili duše zvířat, která zabili. Mají za to, že tím celou záležitost elegantně skončili. Můžeme to však takhle skončit?... Láska nebo soucit pracuje v srdci všech ve vesmíru. Proč jen člověk používá svou tzv. vědu na to, aby uspokojil své sobecké vášně a pak se pokoušel ospravedlnit své jednání různými pokryteckými způsoby?... Buddhisté se musí snažit učit druhé úctě a soucitu ke všem bytostem soucit je základ jejich náboženství..."


Kdyby byla bohoslužba ve chrámu skutečnou buddhistickou zbožností a ne ostudou, museli by se velrybáři a úředníci společnosti kát za bezprostředné porušení prvního buddhistického přikázání nezabíjet, prosili by o odpuštění Kannon, bódhisattvu soucitu, a snažili by se zastavit další vraždění nevinných velryb. Ale nic s toho se samozřejmě nestalo. Jednání buddhistických kněží, kteří propůjčili sebe a svůj chrám k této frašce, motivované nepochybně perspektivou štědrého daru od velrybářské společnosti, hovoří výmluvně o míře úpadku dnešního (a nejen) japonského buddhismu.


Nesnesitelná krutost
I když buddhismus nabádá k soucitu ke zvířatům, v zemích ovlivněných buddhismem (Čína, Vietnam, Korea, Japonsko,Kambodža, Thajsko…) se přesto často setkáváme s velice krutým až záměrně sadistickým zacházením se zvířaty.
Orientálci mají sklon k k bizarnu, zvláště když je opepřené makabrozními prvky utrpení a bolesti.
"Přemýšlíme-li o vztahu Číňanů k živé přírodě, je těžko si nevzpomenout na rybu závojnatku, nejlepší zástupný znak celého tohoto okruhu problémů. Bachraté, obludně naduřené tělo s vyvalenýma očima, obklopené závoji růžových féericky jemných ploutví, fascinujících a zároveň zrůdných, které se k plavání vůbec nehodí, už sebeméně nepřipomíná elegantního, leč jednoduchého stříbřitého karáska, původní výchozí formu. Výsledek se hodí už jenom k jednomu - nehybně utkvívat v míse z vybraného porcelánu a být reprezentací sebe sama ve vybraném salónu či zahradě. Čína zná do mnohem větší hloubky než Evropa fysis, přirozenost, zvířecí, rostlinnou i lidskou a umí s nimi velmi rafinovaně jednat.
Kultivace čehokoli znamená v zásadě vyostřování vnitřních protikladností - vybrané pochoutky typu černých kachních vajec či opičích mozků politých horkým olejem jsou přesně na hraně nebeské dobroty a hnusu k pozvracení, oboje v krajní síle - všední jídla typu rýže jsou sice v podstatě chutná, ale fádní. Umělec zachází s hmotou sice s krajním pochopením pro její povahu, ale zároveň i s cílem předvést něco, co se vymyká očekávatelnému, někdy i vůbec možnému (oblíbené byly tradičně i napodobeniny přírodnin z jiného materiálu - mušle řezané z mramoru, květiny z papíru, peří či skla, mechanická pohyblivá zvířátka atd. -( i snaha moderní biologie o computrové simulace je z tohoto řádu věcí).
Toto má klasická Evropa i Čína jistě společné, rozdíl je v tom, že Čína tradičně hrotí tuto polaritu mnohem dále (včetně řemeslnických výrobků - vzpomeňme jen populární sady "krajkových" do sebe vsazených a volně otočných koulí, vyřezaných z jednoho kusu slonoviny), po soudu Evropanů až na hranici rafinované perverze (toto platí v jistém smyslu pro Asii obecně počínaje už osmanskou a perskou říší není vyloučeno, že už Byzancí).
Deformované nožky čínských žen, bonsaje či excesivní tvary již zmiňovaných závojnatek, teleskopek, vejcovek, lvích hlav a četných dalších forem zlatých karasů jsou nejznámějšími, zdaleka však ne jedinými příklady tohoto typu zacházení s fisis. Dáma z mandžuské éry byla doslova žena-bonsaj se vším všudy.
Evropa, která byla vždy mnohem archaičtější a jaksi humpoláčtější, nikdy tak daleko nedospěla, zvláště pak, když se od dob preromantismu ozývá volání po všem přírodním, neznetvořeném a pokud možno postrádajícím rafinovanost.
Nejdále v tomto směru asi došla ludvíkovská Francie, epocha, která byla v Evropě asi Číně nejpodobnější a z části na základě jezuitských zpráv podle ní i designovaná. Pokud se týká vkusu na excesivní plemena domácích zvířat, zejména holubů, blížila by se onomu čínskému nepochybně viktoriánská Anglie, zjevně pod asijským, a to indickým vlivem (i v evropské tradici lze vystopovat silný vztah k bizarnostem, dvorní trpaslíci ve Španělsku i jinde jsou dobrým dokladem oné ambivalence ve vztahu k neobvyklému a zrůdnému, kolísající mezi zděšením a nadšením).
Čínamá, už s ohledem na nedostatek prostoru a celkovou absenci smyslu pro svobodu, největší zálibu ve zvířatech, která lze nějakým způsobem těsně uzavřít - prasatech, bílých myškách, zlatých rybičkách,klecových ptácích atd., na rozdíl třeba od volně létajících holubů, které sice také chová, ale zdaleka ne v tom bohatství plemen, jaké by se v tak veliké a kulturní zemi dalo očekávat.
Znalost fysis jde ruku v ruce s neobyčejně živým smyslem pro přírodu a její krásy v celku i jednotlivostech, na každém balkóně je aspoň několik květin, klec s ptákem a bonsaj, ve většině bytů akvárium (je politicky nekorektní, ale přece pravdivý postřeh, že smysl pro živou přírodu jaksi souvisí s rasovou příslušností - priority černých Afričanů se naopak zdají být jinde - ze subsaharské Afriky např. kromě perličky nepochází jediné domácí zvíře, ač se kraj potenciálními kandidáty jen hemží, a svahilština má příznačně totéž slovo - ňam - pro zvíře i maso, rovněž černé Američany jsem nikdy neviděl v národních parcích, ač u mnohých by se toho bylo možno na základě dosaženého vzdělání i ekonomického statutu nadát). Se smyslem pro fysis a její půvaby a záludnosti souvisí i neobyčejně rafinované a pečlivé čínské zemědělství, které vždy od nejstarších dob sklízelo jen chválu.
Stejně tak i umění kuchařské- žádná jiná kuchyně nepoužívá tolik živočichů a rostlin a v tak nápaditých úpravách - sám jsem viděl konzumovat všechny běžné savce včetně jaků, psů, koček a krys, dále rozmanité ptáky včetně pávů, hady od užovek až ke kobrám, vodní želvy, žáby a celou plejádu sladkovodních i mořských ryb, kraby, raky a krevety, ostrorepy, nejrůznější mušle, hlavonožce a také hmyz - kukly lišajů a bourců, larvy cikád, dokonce i brouky potápníky a potemníky.
Některé recepty jsou úděsně rafinované- v některých provinciích se prý vyrábí specialita v podobě slepice, pomalu zaživa pečenév obalu z hlíny. Pták má hlavu volnou a může po libosti pít vodu z nádobky se speciálním kořením, čímž jej ochucující substance celého prostoupí.
Znalost fysis se hodí i ve vztahu k lidem - čínské metody "převýchovy" spojené s vymýváním mozků jsou sice obecně známé, ne až tak skutečnost, že se jedná o svéráznou kombinaci brutality a vstřícnosti, téměř něžnosti. I čínské metody mučeníbyly známy svou vynalézavostí (včetně známého prorůstání rychle rostoucím bambusem) a chápány jako svébytné umění, přičemž v některých případech prý se kat odsouzenci omlouval, že jeho umění je nevalné a chabé a není hoden jej takto potupně popravovat, a tento kata naopak ujišťoval, že jeho mistrovství je obecně proslulé a naopak jemu bude ctí.
Zdá se, že některé tyto rysy se v Japonsku, které má oproti Číně značně vystupňovanou sadomasochistní složkuprožívání světa, vyskytují v ještě akcentovanější formě (toto pohrávání si se smrtí, spojené s válečnickou tradicí a kupodivu také výraznou láskou ke květinám, spojuje Japonsko jakýmsi způsobem s někdejší aztéckou říší - sám z vlastní zkušenosti tuto kulturu neznám, ale několik japonských komiksů, kterými jsem listoval, by tomu velmi napovídalo)". Stanislav Komárek, Mír s mloky,Brno 1993, Petrov, http://ekolist.cz/kn-rec-0312.shtml
Čína:ateisté 58%, budhisté 8%, čínské tradiční 30%
Vietnam:římští katolíci 7%, budhisté 58%
Thajsko: muslimové 4%, budhisté 95%
Tchaj-Wan:budhisté 43%, čínské tradicní 50%
Korea:buddhisté 28%- 47%,(údaje se různí) protestanti 19%, katolíci 6%, bez vyznání 46%
Japonsko: šintoisté 52%, buddhisté 38%, křesťané
Malaysie:budhisté 17%, muslimové 55%, hinduisté 7%, čínské tradicní 12%
Zážitky z Orientu:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 blabla blabla | E-mail | 13. ledna 2007 v 13:53 | Reagovat

nesnasim stranky www.blabla.blog.cz to si neumite udelat stranku v poznamkovem bloku?????pro uplne tupce existuji i editory.....

2 serafX serafX | Web | 26. dubna 2008 v 17:44 | Reagovat

Tak než editor, to už raději blog.

3 Alex Alex | 29. října 2009 v 18:19 | Reagovat

docela nechutný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama