Červen 2006

Rodinný život

26. června 2006 v 20:34 mláďata
Rodinný život
Female Cheetah with Young Photographic Print by Joe McDonald
Útočiště, teplo, péče, láska, potrava a svým způsobem i něha. Jestliže vnější svět představuje pro zvířecí mláďata cosi nového, nebezpečného a plného nečekaných objevů, rodina je jedinou alternativou přežít. Příkladem může být sloní stádo, kde matku, jejíž dvaadvaceti měsíční těhotenství se chýlí ke konci, obstoupí ostatní slonice. Při jejím porodu si počínají jako zkušené porodní báby, všemožně jí příchod potomka na svět ulehčují a pomáhají při něm. Jakmile je slůně na světě, dopřejí matce tolik potřebný odpočinek a o novorozence se perfektně postarají - odstraní mu placentu, ováleného v písku a pomohou mu postavit se na nohy. Od tohoto okamžiku se slůně těší všemožné zvláštní péči: chráněno těly dospělých, která připomínají živou hradbu, si hraje uprostřed stáda s ostatními mláďaty a současně se učí, jak prožít dlouhý a šťastný život.
Čím jsou behaviorální vztahy vyvinutější, tím více času, úsilí a energie rodiče svým potomkům věnují, aby zvýšili jejich šance na přežití. Již od nejstarších mikroorganismů po nejvýše postavené savce platí, že nade všemi zákony stojí pud sebezáchovy. Jako příklad může posloužit většina bezobratlých, ryb a obojživelníků. Když žába naklade 10 000 vajíček, určitě nepočítá s tím, že se z nich narodí stejné množství žab. Naopak, vyčerpaná kladením vajec se o své potomky přestane zajímat a ponechá je svému osudu. Řada vajíček tak padne za oběť živočichům, kteří se jimi živí, nepřízni počasí, nevyzpytatelným mokřinám či genetickému poškození, a na konec se vylíhne pouze několik set pulců; nejdůležitější je vždy to, aby byl živočišný druh i nadále zachován.
Burchell's Zebra Photographic Print
Penguin and Chick Giclee PrintPenguins Giclee Print
A King Penguin Mother Feeds Her Chick Photographic Print by Ralph Lee Hopkins
An Adult Gentoo Penguin Looks Down at its Small Chick Photographic Print by Maria StenzelPolar Bear, Ursus Maritimus, Churchill, Manitoba Photographic Print by Yvette CardozoSeals Poster
Rozlehlé oceány v sobě skrývají více nebezpečí než pevnina. K přežití v mořských hlubinách nestačí obří rozměry; je třeba spoléhat se na rodinu, na stádo a na soudružnost jeho členů.
Dolphins Art Print by Hubert & KleinBottlenose Dolphins, Hawaii Framed Art Print by NicklinCommon Dolphins (Delphinus Delphis) Photographic Print by Heather Perry
Zvířecí matky jsou vždy připraveny se pro svá mláďata obětovat, zajistit jim bezpečí a výchovu. Ačkoli se ve složitých a krutých podmínkách zvířecí existence a něha obvykle nevyskytuje, v nejbližší rodině se s ní lze setkat.
Japanese Macaques (Macaca Fuscata), Mother and Baby, Jigokudani, Japan Photographic Print by Roy ToftJapanese Macaques (Macaca Fuscata), Mother and Baby, Jigokudani, Japan Photographic Print by Roy Toft
A Female Western Lowland Gorilla Appears to Be Teaching Her Youngster Photographic Print by Jason Edwards
Savci se dorozumívají rozmanitými způsoby, jaké člověk již zapomněl. Polibek, fyzický kontakt a další projevy dorozumívání jsou spontánní či instinktivní manifestací závažného významu.
Giraffe Kiss Framed Art Print by Simon Mendez
Young African Elephant Calf Getting Suckled by its Mother Photographic Print by Beverly JoubertTwo African Elephant Calves Walking with Their Mother to a Fresh-Water Pond Photographic Print by Beverly JoubertFemale African Elephant and Her Calf in Chobe National Park Photographic Print by Beverly JoubertTwo Two-Year-Old African Elephant Calves Rubbing against a Stump after a Mud Bath Photographic Print by Beverly Joubert
A Juvenile African Elephant is Followed by its Parent Photographic Print by Roy ToftA Juvenile African Elephant Rubs Trunks with its Parent Photographic Print by Roy Toft
Leopard with Infant at Masai-Mara, Kenya Art Print by Michel & Christine Denis-Hout
Lioness with Cubs Note Card
Lion Play Note CardFollow the Leader Note CardLioness with Cub Photographic Print by Joe McDonaldLion and Baby PosterFemale Asian Lion with Cub Photographic Print by Mattias KlumAfrican Lioness and Cub Photographic Print by Beverly JoubertLion Pride at a Water Hole Photographic Print by Beverly JoubertAfrican Lion Cub (Panthera Leo) Follows its Mother Photographic Print by Beverly JoubertA Mother's Love Mini PosterAfrican Cheetah Art Print by Gerry Ellis
A group of African cheetahs resting in the grass Framed Art Print by Chris JohnsA portrait of an African cheetah family Framed Art Print by Chris JohnsMother Bear and Cubs Photographic PrintArctic Fox Pup, Alopex Lagopus Photographic Print by Robert Franz
Gray Wolf Pup Trio Note Card
A Northern Fur Seal Pup Nuzzles its Mother Photographic Print by Joel SartoreA Female Hippopotamus and Her Youngster Hang out at the Edge of a Pool Photographic Print by Beverly Joubert
Hippopotamus Kiss Framed Art Print
Two Chimps Mini PosterA group of African cheetahs sitting in the grass Framed Art Print by Chris JohnsBrown Bear & Cubs Note CardBrown Bear Note CardMother Bear and Cubs Art Print by ColemanPuma with Cub in Zoo (Felis Concolor) Photographic PrintA Mother Mountain Lion and Her Cubs Eat a Freshly-Killed Rabbit Photographic Print by Norbert RosingLeopard Tears Apart its Kill Teaching her Cub to Eat Photographic Print by Kim WolhuterPlains Zebras Drink from a Water Hole Photographic Print by Beverly Joubert
Adult and Baby Giraffes Photographic Print
Bizoni jsou soutěživí: samci bojují o samice a ty potom bojují mezi sebou o pastviny. Mláďata se takto agresivně nechovají, avšak tento pacifismus trvá jen do té doby, než vyrostlou natolik aby se mohli utkat se svými rodiči.
A bison cow nurses her calf on the edge of a Black Hills wood Framed Art Print by Annie Griffiths BeltPortrait of an American Bison Calf Photographic Print by Annie Griffiths Belt
Oči čerstvě narozeného mláděte nejsou schopné přijímat světlo: proto se mláďata rodí slepá. V jistém smyslu jsou slepá dvojnásobně, protože na začátku svého života jsou jako nepopsaný list. Temné období nevědomosti je však osvětlováno záblesky instinktivního chování.
Prérie je příliš rozlehlá na to, aby mohla být mláďaty pozorně vnímána jako celek. Každý barevný a hýbající se předmět je pro ně objevem a výzvou k prozkoumání - pokud není nablízko matka, již dá mládě vždy přednost.
Wolf Pups Art Print by Jim Brandenburg
Lynx Buddies Note CardLynx Kittens, Lynx Canadensis, MT Photographic Print by Robert FranzTiger Cub PosterA Brown Bear and Her Cub Feed on a Sea Lion Photographic Print by Tom Murphy
Křehká a bezmocná kačátka se mohou spolehnout na své vnímavé rodiče. Mnohdy nejen samice, ale i samci dělají vše pro to, aby svá mláďata ochránili a obstarali jim potravu.Canadian Goose with Chicks Photographic Print by Darrell GulinA mother Canada goose watches over ten fuzzy babies as they swim Framed Art Print by Stephen St. John
Mother Swan with Cygnets Photographic Print by Frank Siteman

První krůčky

24. června 2006 v 20:13 mláďata
První krůčky
Giraffes, Namibia Note Card
Právě narozené mládě ledního medvěda váží necelých 500g, je téměř bez srsti, slepé a na tenoučkých nožičkách - koho by napadlo, že jde o budoucího vládce Arktidy? Když dlouhá polární noc konečně ustoupí prvnímu jarnímu dni, vydají se medvíďata prvními nejistými krůčky z doupěte na výpravu k polárnímu moři. V medvědici, která strávila řadu měsíců bez potravy, se znovu ozve a medvíďata záhy poznají chuť čerstvého tuleního masa.
Mláďata pakoně přicházejí na svět v rozlehlých travnatých planinách africké savany, v prostředí, kde se i za chvilkové zaváhání platí životem. I proto březí samice pakoně ve stádu rodí najednou, aby doba, kdy je stádo s mláďaty zranitelné, byla co nejkratší. Mládě pakoně si o něžné péči matky může nechat jenom zdát - jediným mocným olíznutím jej zbaví placenty a mládě má jenom několik minut na to, aby dokázalo postavit. Během prvního dne se musí naučit běhat skoro tak jako dospělí jedinci.
Potomci dalších živočichů jsou na tom ještě hůř. Ve chvíli kdy přicházejí na svět, jsou jejich rodiče daleko a na horečně nakladené vejce již dávno zapomněli. To je případ stovek mladých želviček, které se narodí na písečných plážích. Jakmile se jim s vypětím všech sil podaří rozbít skořápku a dostat se z ní ven, bez jakékoli ochrany a s velkou námahou se mucí dostat k moři, vydány na pospas dravcům, jimž nenadálá hojnost potravy určitě přijde vhod. První krůčky želvy jsou jedním z příkladů nemilosrdného zákona přirozeného výběru, který platí pro všechna mláďata přicházejí na svět jenž dovolí přežít jen několika málo nejšťastnějším jedincům. Je to osud, který se z pohledu člověka může zdát krutý, ale ve skutečnosti není ničím jiným než účinným nástrojem v rukou přírody,
Steenboks Photographic PrintImpala, Mother and Infant Art Print by Michel & Christine Denis-Hout
A Sooty Tern with its Egg on a Rocky Nest Photographic PrintA Gull-Billed Tern Calls Out, Gelochelidon Nilotica Photographic Print by Klaus Nigge
An Arctic tern delivers food to another Framed Art Print by Norbert Rosing
A Canada Goose Leads a Gaggle of Adolescent Geese Through the Water Photographic Print by Robert MaddenEmperor Penguins Note Card
Close View of a A Baby West African Dwarf Crocodile Photographic Print by Joel Sartore
A Close View of an American Crocodile Emerging from its Egg Shell Photographic Print by Steve WinterAn American crocodile wriggles free of its shell on a beach Framed Art Print by Steve Winter
A Newly-Hatched Green Sea Turtle Makes its Way Towards the Waters Edge Photographic Print
A Tiny Turtle Hatchling Heads for the Surf Photographic Print by Kenneth Garrett
Pacific Ridley Turtle Laying Eggs in a Hole She Dug in the Sand Photographic Print by Steve Winter
A Female Olive Baboon Carries Her Baby on Her Back Photographic Print
Two Playful Young Gelada Baboons Leap from a Rock Photographic Print by Michael Nichols

Mláďata narozena v savaně nemají mnoho času na to, aby se naučila používat své končetiny k záchraně života. Mláďata pakoňů, stejně jako ostatní býložravci, jsou po narození chráněna stádem, mohou se však spolehnout i na svůj instinkt a matčinu podporu.
Obrázek “http://www.zirafy-antilopy.cz/files/66_DSCF3685.JPG” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Portrait of an American Bison Calf Photographic Print by Annie Griffiths BeltAn American Bison Calf Grooms Itself Photographic Print by Annie Griffiths Belt
American Bison Calf Stands Next to Mother Photographic Print by Norbert RosingNational Park of Serengeti, Tanzania Art Print by Kevin Schafer
A Zebra and Foal Photographic PrintAfrican Elephants Sparring Poster
Elephants Art Print
Baby African Elephant and Mother Walking Through Grass, Masai Mara National Reserve, Kenya Photographic Print by Mason FlorenceArabian Colt Standing in Pasture Photographic Print
Sheep Grazing with Young Lambs Photographic Print
Sheep and Lamb, Adare, Ireland Photographic Print by Jeffrey Blackman
Mother and Child Art Print by David R. StoeckleinA Mother Cow Feeds Her Two Young Calfs Photographic Print by Stephen St. John

Tarpan

10. června 2006 v 19:15 plemena koní

Tarpan lesní

Obýval značnou číst západní a střední Evropy a vyl postupně vybíjen přicházejícími zemědělci. Nejdéle se zachoval v lesích Litvy a Polska, kde byl zřejmě také krocen. Polský konik byl původně skoro čistý tarpan. Divocí tarpani žili ještě počátkem 19. století v oboře Zamoyských u Bilgoraje v jihovýchodním Polsku (Halič). V letech 1812 - 1813 jich mnoho zahynulo, zbytek byl rozdán sedlákům. Poslední divoký tarpan v Polsku byl zabit r. 1814, na Kavkaze v druhé polovině 19. století. Byl rekonstruován a chová se v Popelně (Polsko). Byl šedý s úhořím pruhem, neměl zebrování. Měl klabonos a na nohách rousy.

Tarpan stepní

Ještě v minulém století obýval v ohromných stádech stepi jihovýchodní Evropy a kaspické oblasti lehký poddruh divokého koně. Poslední volně žijící tarpan byl ubit v r. 1879 u vesnice Agaimon na Ukrajině, poslední kus v zajetí uhynul r. 1889 v Moskvě. Ač byl hromadně vybíjen, nezachovaly se skoro zádně kosterní zbytky a kůže. Vyl šedý nebo plavý s úhořím pruhem, zebrovanýma nohama a černou hřívou i ohonem. Měl jemnou hlavu s rovným profilem a drobnější zuby než kertak (kůň Převalského). O způsobu jeho života víme pramálo. Nejpodrobnější zprávy o tarpanech nám zanechal ruský přírodovědec J. F. Gmelin v r. 1768.
Obrázek “http://galeon.hispavista.com/caballospastoreo/img/Tarpan.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.przyrodapolska.pl/sierpien03/tarpan%203.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.scheemda.nl/upload/assets/sitecontent/paardjes.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

New Forest pony

10. června 2006 v 19:13 plemena koní
Mezi koně tradičně chované ve volné přírodě se počítá i New Forest, obyvatel lesa, který byl prohlášen za chráněný porost už králem Knutem I. V roce 1016. Dnes tato krajina vůbec nepřipomíná prales, leží totiž blízko přístavu Southampton v jižní Anglii. New Forest pony má velmi smíšené předky, do starého stáda se dostali i velši, nejnověji i pólo-pony, a tyto příměsi dlouho nebyly evidovány.
Proto tento koník měří 120-145 cm, může mít libovolnou barvu, jen strakáči jsou nepřípustní, a nemá standard. Typ je velmi proměnlivý, důležité jsou jen vlastnosti jezdeckého ponyho - typicky dlouhý, plochý chod a silné nohy. Je to jezdecký pony, vhodný pro terénní jízdy. Lehčí typ, vysoký do 134 cm je vhodný pro děti, těžší typ měří do 145 cm.
Tak tohohle bych si nechala líbit :o)New Forest při skokuObrázek “http://www.gotpetsonline.com/pictures-gallery/horse-pictures-breeders-foals/new-forest-pony-pictures-breeders-foals/pictures/new-forest-pony-0003.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.tiergaerten.de/tiergaerten-pics/sa-new-forest-pony.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.digitalwildlife.co.uk/britishwildlife/mammals/img/new%20forest%20pony%20_MG_8117%20lw.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Lipický kůň/ Lipicán

10. června 2006 v 19:11 plemena koní
Hřebčín v Lipici, ležící severně od Terstu, byl založen r. 1580, a to stejně jako o rok starší hřebčín kladrubský pro potřeby habsburské monarchie. Na počátku byli dovezeni španělští koně, 9 hřebců a 25 klisen, později, tj. koncem 18. století, byli do chovu zavedeni neapolitáni a kladrubáci a začátkem 19. století i arabi (siglavi). Pokus o zušlechtění arabskou a později i anglickou krví se nepodařil, protože koně ztráceli svůj typický vysoký chod, nezbytný pro uplatnění ve španělské škole. Proto se dodnes chovají původní typy - Maestoso a Favory po kladrubácích a Conversano a Neapolitano po italských předcích. Lipicán je kůň reprezentační, byl určen pro vídeňskou šlechtickou jízdárnu a tam se uplatňuje dodnes. Pro tyto účely však dnes chová lipicány menší postavy hřebčín v Piberu u Štýrského Hradce (Rakousko). Větší typ lipicána se osvědčil v armádě, v zápřeži i jako kůň pracovní.
Menší typ měří v kohoutku 154-165 cm, u nás chovaný měří až 168 cm. Hmotnost se pohybuje kolem 550 kg. Velmi pěkná hlava má většinou rovný profil, ale může mít i lehký klabonos. Lopatka je strmá, což v tomto případě není chyba, protože podmiňuje vysoký chod. Trup je hluboký, dobře osvalený, nohy kratší, silné, kopyto pevné. Ocas je vysoko nasazený i nesený, hedvábný. Kůň není příliš rychlý, ale je velmi obratný a učenlivý, všestranný. Převládají bělouši, a to vybělující, hříbata jsou hnědá nebo černá. Asi 20% lipicánů jsou vraníci nebo hnědáci.
Obrázek “http://www.dnevnik.si/lipican/l4.JPG” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.nztopolcianky.sk/lipican/foto0403/P6151137i.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.nztopolcianky.sk/lipican/foto0403/P6151186i.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.nztopolcianky.sk/lipican/P6151174.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Lusitánský kůň

10. června 2006 v 18:57 plemena koní
Tento portugalský kůň je poněkud záhadný. Nepochybně je spřízněn s andalusanem, ale základem chovu byl patrně garrano nebo jiný domácí typ koně. Zevnějšek i chody nakonec výrazně ovlivnilo přikřížení araba. V Portugalsku se chová řadu století a osvědčil se jako velmi ochotný, čilý a inteligentní kůň.
V kohoutku měří 153-163 cm a má nápadně dlouhé nohy. Ramenní kost a lopatka jsou velmi strmé, ale tuto anatomickou vadu vyvažují svalnaté,dobře utvářené plece. Hlava je malá, jemná s rovným profilem, malýma ušima a živým výrazem. Čelisti jsou jemné. Vysoko nasazený krk je silný a kratší než u andalusana. Hruď je mělčí, což zesiluje dojem "nohatosti" koně. Hřbet je krátký, bedra silná, záď poněkud skloněná, ale mohutná. Hříva a ohon jsou bohaté a zvlněné, ocas je nízko nasazený. Nohy jsou hladké a suché, chody jsou méně okázalé než u španělských koní, ale vydatné a přesné. Jsou to koně obratní, pohybliví, neobyčejně učenliví, pracovití a ochotní. Cvičí se pro býčí zápasy. Chovají se často v barvě bílé, ale povoleny jsou i jiné barvy, jen strakáči ne. Ani bílé znaky nejsou žádoucí. Lusitano je univerzální jezdecký kůň. I dnes ještě slouží rejoneadorům (portugalským zápasníkům s býky) v aréně. Hodí se však pro vysokou školu, drezuru, osvědčuje se i v zápřeži. Klisny po lusitánském hřebci Rudolfovi se podílely na vzniku starokladrubského bělouše, jednoho z nejreprezentačnějších karosiérů renesanční a barokní Evropy. Pro zápasy s býky prodělávají koně velmi důkladný výcvik, který si nezadá s vojenským drilem.
Lusitano

Anglický plnokrevník

10. června 2006 v 18:53 plemena koní
Anglický plnokrevník-hřebec
vznikl z křížení domácích koní s orientálními koňmi. Je to mohutné plemeno používané především v jezdectví jako dostihový a sportovní kůň. Převládají hnědáci různých odstínů a ryzáci. Angl. plnokrevník je považován za nejrychlejšího koně na světě. Má pevnou konstituci a díky tomu podává na dostihové dráze prvotřídní výkony. Má větší nároky na ošetřování, zacházení a krmení. Pokud se s ním špatně zachází, snadno se zkazí. Přirozené reflexy jedinců tohoto plemene jsou sníženy nebo úplně vymizely, a proto není bez péče.
Tento nejrychlejší kůň na světě byl záměrně vyšlechtěn v Anglii v 1/8. století. Základem byly domácí klisny, gallowayové a hobby, křížené se španělskými a italskými importy. Tito domácí závodní koně pak byli zušlechtěni orientálními koňmi. Za předky plnokrevníka se považují tři hřebci. První byl pravý arab z Nadžu v Arábii jménem Darley Arabian. Byl zakoupen v Aleppu v Sírii a do Anglie byl dovezen r. 1705. Tento hnědák se narodil v r. 1702 a stal se zakladatelem linie Eclipse. Byerley Turk, vraník neznámého původu, byl získán jako kořist od Turků údajně r. 1683. Narodil se patrně r. 1680 a do Anglie se dostal r. 1689. Do chovu byl zařazen o rok později a stal se zakladatelem linie Herold. Godolphin Barb, hnědák narozený v Tunisku r. 1724, se do Evropy dostal jako dar pro francouzského krále Ludvíka XV. Dojem neudělal a po všelijakých trampotách byl kolem r, 1730 odvezen do Anglie, kde se stal předkem linie Matchen.
Anglický plnokrevník je vysoký, štíhlý kůň s dlouhým krkem. Také nohy má dlouhé, hlavně horní partii zadních noh až po hlezení kloub. Výška se pohybuje od 165 do 175 cm, obvod hrudi od 180 do 195 cm, holeň od 19,8 do 21 cm. Hmotnost bývá 500-600 kg. Rozměry u tohoto plemene nejsou závazné, záleží na účelu, hackové bývají třeba jen 143 cm vysocí, sprinteři měří kolem 160 cm, hunteři naopak přes 170 cm. Jsou to vraníci, hnědáci, ryzáci i bělouši. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, dlouhým, ale silným hřbetem, nápadně dlouhou šikmou lopatkou a níže nasazeným ocasem. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Plnokrevník je sportovní a dostihový kůň, náročný na péči.
Eclipse Nejslavnější z plnokrevníků, nikdy neporažený Eclipse, žil v Anglii v 18. století a stal se zakladatelem významné linie plnokrevníků, z níž pocházejí více než tři stovky šampionů. Jeho potomci se významně podíleli i na vzniku mnoha cenných plemen, mimo jiné i polokrevníků Furioso a řady dalších. Byl to kůň tak slavný, že se zachovalo několik jeho portrétů.

Anglický plnokrevník-hřebecAnglický plnokrevník-klisna
Plnokrevný plemeník BeckettShadow DayShadow DayShadow Day

Jutský kůň

10. června 2006 v 18:49 plemena koní
Velká vytrvalost jutského koně Dánský chladnokrevník, jutland, se na Jutském poloostrově chová od něpaměti. Ve dvanáctém století byl válečným koněm, proslulým mohutnou stavbou, díky které dokázal nosit obrněné rytíře a vydržet všechny těžkosti válečného tažení.
Původ
Jak se zdá, podílele se jutland na vzniku německého šlesvického koně a příliv dánské krve va dvanáctém století tomuto plemeni velmi prospěl.
Důležitým bodem ve vývoji jutlandského koně bylo křížení s clevelandským hnědákem a jeho příbuzným yorkshirským kočárovým koněm. Výrazný vliv však měl Oppeheim LXII, tmavý suffolský razák (punch), dovezený do dánska v roce 1860. Až dodnes je patrná blízká příbuznost suffolka, jutlanda a šlesvického koně.
Nejvýznamější krevní linii jutského koně založil Oldrup Munkedal, jeden z mnoha potomků Oppenheima LXII. Choven nejlepších jutských koní proslulo okolí Viborgu, Randersu a Thistedu.
Charakteristika
Velká vytrvalost jutského koně a jeho mimořádně učenlivá povaha z něj činí ideálního pracovníka v tahu a v zemědělství. Bohužel, počet těchto příjemných a přitažlivých chladnokrevníků v posledních letech prudce klesá díky mechanizaci. Ovšem, dosud se užívá k dopravě uvnitř města, je stále ceněn jako ochotný pracant.
Často se objevuje na výstavách a občas ho zahlédneme i při práci na poli.
STAVBA TĚLA
Hlava: Jutland si nečiní nárok na ušlechtilý půvad hlavy. Je těžká, ale ne nevzhledná a není podobná obrazu dávného primitivního předka, lesního koně. Výraz je přívětivý a obráží učenlivou a povilnou povahu plemene. Na druhé straně prozrazuje vzhled jutlanda přímé vztahy k suffolskému punchovi. Krev clevelandského hnědáka zavedená do chovu se již na venek neprojevuje.
Tělo: Kompakní stavba těla prozrazuje vztahy tohoto plemene k suffolkovi jasněji než cokoliv jiného. Je význačná mimořádnou hloubkou hrudníku.
Hřbet: Hřbet je krátký, široký amohutný, dodává kompaktní vzhed celému tělu. Kohoutek je poměrně plochý a široký, což je celkem obvyklé u evropských chladnokrevníků.
Záď: Podobně jako u předka suffolského koně, je i záď jutlanda neobyčejně pěkná a kulatá. Je masivní a velice svalnatá.
Nohy: Nohy jsou krátké, s mohutným rousem, který se chovatelé pokoušejí odstranit. Některá zvířata mají nedostatečně pevné a silné klouby.
Rousy: Příliš bohaté rousy na nohách těžkých koní se považují za příčinu obtíží, zejména vlhkých noh (ukzémů) a otoků spěnek.
Kopyta: Kopyta jsou obyčejně dobrá, i když ne tak dobrá jako u suffolka a zdaleka se dokonalostí nemohou rovnat šlesvickému koni.
Zbarvení: Nápadné zbarvení jutlanda je nepochybně odvozeno od suffolka. Typickou barvou plemene je tmavě ryzá s hřívou a ocasem barvy Inu. Toto pravidlo má jen velmy málo vyjímek.
Obrázek “http://plemena-koni.cyberserver.cz/download/plemena-koni/jutsky-kun_1.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://plemena-koni.cyberserver.cz/download/plemena-koni/jutsky-kun_3.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Achatelkin

10. června 2006 v 18:48 plemena koní
Tento kůň, řadící se k pouštním plemenům, se považuje za jedno z nejstarších a nejčistčích plemen na světě. Máme doklady o jeho chovu z doby před 3000 lety. Byl vyšlechtěn v pouštních oázách Turkménie. Po r. 1921 se chov soustředil na severní svahy Kopetdagu v okolí Ašchabadu. Dnes se chová v Turkmenistánu, Kazachstánu, uzbekistánu a Kyrgizstánu.
Je to štíhlý kůň vysoký asi 154 cm (klisny 152 cm), obvod hrudi měří 167 cm, obvod holeně 18,9 cm. Je nápadný vysoko nasazeným krkem neobvyklé délky a zvláštně nesenou hlavou - huba je nad úrovní kohoutku. Stavba těla se zásadně liší od ostatních plnokrevníků. Má vysoký kohoutek, strmou lopatku, mělký, poměrně úzký hrudní koš a nekorektní postoj nohou. Zadní nohy jsou obvykle šavlovité, přední jsou příliš sblížené. Pouštní původ prozrazuje tenká kůže, lesklá hedvábná srst, řídký hedvábný ohon a hříva. Kštice obvykle chybí, hříva někdy také. Nohy jsou suché, kopyta málá, strmá s velmi pevnou rohovinou. Zbarvení je ryzé, hnědé, plavé, vzácně bílé nebo černé. Srst má typicky kovový lesk. Je to neobyčejně vytrvalý, skromný a houževnatý kůň s dlouhou životností, ale s tvrdou, ohnivou povahou, těžko ovladatelný. Má drobný, tvrdý klus, zato cval je nádherně plynulý, bez otřesů a houpání, nemá na světě obdoby. Osvědčuje se na dlouhých tratích, méně už v drezurních a skokových soutěžích. Posloužil ke zlepšení chovu mnoha středoasijských plmen. Přikřížením anglického plnokrevníka získává lepší povahu a chody, ale ztrácí původní ráz. Nyní je chován i v ČR.
zajímavosti: Achaltekinci jsou proslulí oddaností svému jezdci - což nás nepřekvapí, je-li pravdivý příběh o turkmenském způsobu výchovy koně. Podle pověsti byli mladí koně chováni odděleně v jámách nebo ohradách. Všichni na ně házeli kameny kromě majitele. Jen ten s nimi nakládal laskavě a krmil je. Tak se koně naučili důvěřovat pouze jednomu člověku a bát se všech ostatních. To mohlo mít za následek někdy problematickou povahu tohoto plemene.

Falabella

10. června 2006 v 18:46 plemena koní
Toto miniaturní plemeno je výsledkem soukromé iniciativy. Argentinský chovatel Julio Caesar Falabella, majitel statku Recreo de Roca, vyšlechtil na základě shetlandských ponyů a velmi malého plnokrevníka plemeno, které vypadá jako miniatura velkého koně. Přesný původ těchto koní nebyl nikdy zveřejněn, ale je jisté, že se na jejich vzniku podílela příbuzenská plemenitba.
Výška falabelly nesmí v kohoutku přesahovat 76 cm, menší jedinci jsou cennější. Hlava nemá mít typické znaky poníka a má být přiměřená k tělu. Krk bývá dostatečně dlouhý, plec silná, ale záď slabší. Zadní nohy mívají sblížená hlezna, přední někdy náběh k "modlení", holeně se poněkud rozbíhají. Kopyta jsou úhledná, dosti tvrdá, často se však objevuje náběh k těsnému, tj. příliš úzkému kopytu. Srst je hedvábná, bez podsady, hříva a ohon jsou nápadně bohaté a husté. Na spěnkách nesmí být ani náznak rousu. Odolnost těchto koníků je menší než u poníků, a proto potřebují soustavnou péči a v chovu velkou důslednost při odstraňování dědičných vad. U těchto minikoní jsou povoleny všechny typy zbarvení kromě strakáčů. V poslední době je nejžádanější zbarvení typu appaloosa, zejména spotted blanket, leopard a dark foreparts. Povahově je falabella velmi příjemná a inteligentní. Koník o hmotnosti kolem 20 kg se přirozeně neuplatní jako jezdecký kůň ani pro malé děti. Používá se v lehkém zápřahu do vozíků, které slouží spíše jako hračky. Jinak je to společenské plemeno, chované jako pet (mazlíček), po narození váží 6 kg. Potřebuje teplé ustájení.
Obrázek “http://www.millersequine.com/edu/breeders/hist/14JakeFalabellaAFX.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.gotpetsonline.com/pictures-gallery/horse-pictures-breeders-foals/falabella-pictures-breeders-foals/pictures/falabella-0001.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Pinto

10. června 2006 v 18:40 plemena koní
Jako většina plemen s nejednotně zbarvenou srstí je i pinto, anglicky Paint horse, česky strakáč, potomek španělských koní. V 16. století se jeho předkové dostali do Severní i Jižní Ameriky a tam se v různých oblastech rozvíjeli rozdílnými směry. Strakáč se ovšem vyskytuje i v jiných světadílech, ale právě jen v Americe se pintové, koně rozmanitého původu i typu, které spojuje jen zbarvení, stali uznávaným plemenem. Dokázala to americká organizace Pinto Horse, založená r. 1956, a trvalo jí to jen sedm let. Konkurenční organizace Paint Horse Association má sídlo v Texasu. Nejzanícenějšími chovateli strakáčů byli od počátku indiáni.
Pinto může mít libovolnou výšku, může být lehký, elegantní, ale i těžší, svalnatý, aby obstál terénu. Jeho hlava se může podobat hlavě plnokrevníka, araba nebo poníka, stále je to pinto. Důraz se klade na dokonalé nohy, bezvadné chody, zvláště mimochod, na řídký ohon a hřívu a na celkovou souladnost. Pinto Horse Association uznává čtyři typy - dobytkářského pinta, huntera, pinta pro rekreační jízdu a jezdeckého pinta pro soutěže či dostihy. Největší z nich je hunter (lovecký kůň). Nejdůležitějším znakem pinta je zbarvení, a to nejen srsti. Pinto může mít i každé oko jiné barvy a také kopyta rozdílných barev. I povaha může být velmi různá. Indiáni dávali pintům přednost z praktických důvodů, nebyli v krajině tak nápadní jako jednobarevní koně. Dnes je to kůň reprezentační, i když se využívá také k práci. Žádaný je pro westernové a rekreační ježdění.
Obrázek “http://www.marosharabians.com/Needles%20pinto%20colt%20by%20BS1.JPG” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.heste-nettet.dk/heste/graphics/pinto2.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://hem.passagen.se/sandraskrypin/pinto_beta.JPG” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://jezdectvi.ic.cz/obrazky/cl-sport-wpinto.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Míni blog

7. června 2006 v 15:29 spřátelené blogy
Míni blog o zvířátkách a jiném zvířectvu.........ale i jiné věci
http://www.cbox.cz/davidbraunstein/vtipy/zvirata/tygr.jpg

Muninky blogísek

7. června 2006 v 15:07 spřátelené blogy
Muninky blog o dopisování a další podivuhodné ptákoviny....

http://brouzdej.cz/blog/brouzdej/obrazky/984-6872849224.jpeg


http://muninkysvet.blog.cz

Hucul

7. června 2006 v 14:38 plemena koní
Někteří odborníci řadí hucula k severským plemenům poníků, jiní k tarpanovitým. Je to však zřejmě původní plemeno z východních Karpat a má tedy blízko k lesním tarpanům. Postupně se pak křížil s koňmi z okolních nížin a vzácně i s orientálními plemeny, takže se původní ráz poněkud setřel.
Hucul je v průměru 136 cm vysoký (klisna menší), dlouhý 142 cm a obvod holeně kolem 20 cm. Pevně stavěný koník se silnou kostrou má hrubší hlavu s rovným, vzácně klabonosým profilem na krátkém, svalnatém, dost vysoko nasazeném krku. Kohoutek je nižší, hřbet pevný. Nízko nasazený ocas je dlouhý a dost bohatý, hříva a kštice jsou husté. Nohy mají výrazné klouby, zadní bývají šavlovité. Zbarvení bylo původně šedé nebo plavé, dnes převládají hnědáci. Bílé znaky prozrazují cizí vlivy. Je dlouhověký, skromný, velmi odolný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Kdysi se po celý rok choval na pastvinách a přikrmoval se zřídka. Původně všestranný kůň k jízdě, nosič a soumar, vhodný do lehčího zápřahu a k méně namáhavé polní práci. Později se osvědčil pro potřeby armády a nakonec při přibližování dřeva, pro větší mohutnost se křížil s norikem a fjordským koněm. Dnes se pro tyto účely nevyužívá, hodí se k turistické jízdě, výcviku dětí a k léčebným účelům. Šlechtitelský chov je v Topolčiankách (Slovensko), chová se i v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině. U nás jsou chovatelské kluby.
Huculská matka s hříbětem

http://membres.lycos.fr/calicedufrelon/hucul.jpg

http://www.infocesko.cz/Czechia/Images/clanek/stezka/small/4781_2.jpg

http://www.stajestetice.cz/foto/fotokone/kun57.jpg



Merénský kůň

7. června 2006 v 14:36 plemena koní
Tento malý koník pochází z východních Pyrenejí, z povodí řeky Ariége, která stéká od hranic Andorry k Toulouse. Jeho předkové žili patrně na vysokohorských pastvinách už v 1. století př. n. l., kdy se o nich zmínil Julius Caesar. Na stěnách jeskyní existují kresby staré 30 000 let, znázorňující podobné malé koně v zimní srsti, výrazným vousem a stojatou hřívou. Možná že krev těchto divokých příbuzných tarpana dodnes koluje v mérenském koníkovi, i když byl zušlechtěn orientální krví.
Mérenský pony je vysoký 135 až 155 cm, dnešním trendem jsou spíše vyšší koně. Má velkou, dost dlouhou hlavu s rovným profilem a s malými, velmi chlupatými boltci. V zimě mívá na dolní čelisti vous. Hříva a a ohon jsou velmi bohaté, zvlněné, na spěnkách je krátký rous. Široká, dost plochá kopyta mají velmi tvrdou rohovinu. Dlouhý hřbet prozrazuje typického soumara. Lopatka je strmá, kohoutek plochý, zadní nohy mívají sblížená hlezna. Je to však koník svalnatý, velmi silný, otužilý a vytrvalý. Řízený chov existuje teprve od r. 1947. Chová e většinou polodivoce na pastvinách, a proto je velmi skromný, odolný proti chladu i chorobám a mimořádně houževnatý. V horském terénu se pohybuje s neuvěřitelnou jistotou. Po tisíciletí sloužil jakou soumar, protože jiná doprava není na horských stezkách možná. Pro svou vytrvalost a orientační smysl se stal pomocníkem pašeráků. Proto měla přednost černá barva, a ta je také dodnes jedině povolena. Dnes se tento pony uplatňuje v zemědělství, stroje se do hor nehodí. Mají velmio dobrou termoregulaci, takže poměrně lehce snášejí i letní horka v našich oblastech.
Pokud chceš vědět více, může ti posloužit odkaz na ranč iyion, který se zatím jako jediný v ČR zabývá chovem tohoto plemene.
Ariežský kůňAriežský kůň:::: Ariežský kůň :::::::: Ariežský kůň :::::::: Ariežský kůň ::::

Morgan

7. června 2006 v 14:28

Morgan


Zakladatelem tohoto čistě amerického plemene byl mimořádně výkonný tmavý hnědák záhadného původu, Justin Morgan. Narodil se mezi lety 1789-1793 ve West Springfield v Massachusetts a původně se jmenoval Figure. Byl to malý, jen 142 cm vysoký koník a hipologové dodnes diskutují o tom, zda mezi jeho předky patřili angličtí plnokrevníci, arabi, koně dánští, holandští, frísové nebo dokonce velšský kob. Ačkoli to byl pracovní kůň, používaný v zemědělství i v lese, nikdy nebyl v dostihu poražen ani pod sedlem ani v zápřeži. Uhynul r. 1821, ale zanechal po sobě početné, velmi vyrovnané potomstvo, které bylo zdokonaleno v hřebčíně v Burlingtonu. Morgani se podíleli na vzniku a zlepšení mnoha amerických plemen jezdeckých koní a klusáků.
Dnešní morgan měří v průměru 155 cm a váží asi 525 kg. Má kvalitní nohy, krátké holeně měří v obvodu více než 20 cm. Kostra je robustní, hlava středně velká s profilem rovným nebo jemně prohnutým, klabonos je nežádoucí. Žuchvy jsou dost masivní, oči a nozdry velké, hrotité uši postavené daleko od sebe. Hříva a ohon jsou jemné, bohaté, hedvábné a nesmějí se krátit. Svalnatý krk má výrazný hřeben, kohoutek jen o málo vyšší než kříž. Velmi dobré nohy mají silné spěnky a dobře tvarovaná kopyta s hladkou a pevnou rohovinou. Zadní nohy jsou zvlášť dlouhé. Chody jsou pružné. Je to všestranný kůň, vhodný k soutěžím i k drezuře, protože je inteligentní, učenlivý a soutěživý, osvědčuje se i v lehčí práci a je znamenitý pod sedlem. Díky své vytrvalosti se hodí i k distančním jízdám, turistickému využití a k rekreačnímu ježdění.
MorganMorgan Morgan

Mustang

7. června 2006 v 14:24 plemena koní

Mustang


Původ zdivočelého amerického koně je velmi složitý. Základem byli španělští koně, jako ušlechtilé typy andaluských a orientálních koní, tak i španělští poníci a jejich kříženci. Uprchlí nebo opuštění španělští koně vytvořili na pláních na jihozápadě USA obrovská stáda. S přibývajícími osadníky přicházeli i koně anglického, francozského a severského původu a v některých oblastech značně ovlivňovali ráz mustangů. Čistý španělský typ se pomalu vytrácel. Na počátku 20. století žilo v USA přes milion zdivočelých koní. Byli soustavně a surově vybíjeni. V 70. letech musely úřady přistoupit k jejich ochraně.
Mustang španělského typu je statný kůň, vysoký 135 až 152 cm. Mívá dlouhou, výraznou, někdy i těžkou hlavu, bohatou hřívu a ocas a nápadně pohyblivé uši. Kohoutek je málo výrazný, hřbet spíš rovný, ocas nízko nasazený. Kůň má silné svalstvo, pevné suché nohy a velmi odolná, tvrdá kopyta, nepotřebují podkovy. Zbarvení je neobyčejně proměnlivé, často s archaickými znaky, např. s úhořím pruhem, zebrování noh, zvlněnou hřívou nebo skvrnami. Typická je neobyčejná houževnatost, tvrdost a vytrvalost, obratnost při pohybu v nejtěžším terénu, skromnost a otužilost. Povahově jsou mustangové nevyrovnaní. Z některých vychovali indiáni koně neobyčejně ochotné, učenlivé a doslova přítulné, jiní jsou nezkrotní. Hřebci nazívaní bronco jsou nezdolní bojovníci a používajíse při rodeu. Mustang se stal předkem mnoha typů koní indiánských i amerických, hlavně honáckých plemen. Dnes se považuje za národní památku.
Stádo mustangů

Český teplokrevník

5. června 2006 v 19:30 plemena koní

Český teplokrevník

Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.
Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý.
Arno To mě zase vyparádili:( Kyberit je stejně jako první koník Arno z farmy LošovObrázek “http://www.equichannel.cz/images/clanky/clanky2131.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.web-zaehler.de/intag/zoo/bilder/ku97.JPG” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Obrázek “http://www.stajestetice.cz/foto/fotokone/kun28.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Judaismus a zvířata 4

2. června 2006 v 18:49 Náboženství a zvířata
Jednou se jí taková představa objevila v mysli při návštěvě obrovského podniku na zpracování vepřového masa "v údolí, kde všude, kam až bylo možné dohlédnout, byla skladiště plná přepravních klecí s pras­nicemi a selaty". Uprostřed strašidelného ticha ani přepravní vozidla "neprozrazovala utrpení, které se odehrávalo uvnitř". Říká, že když stála před těmito vlídně vyhlížejícími stodolami a představovala si, co se v nich děje, vzbuzovalo to v ní podivné pocity. "Když nevíte, že kamiony jezdí stále dokola, aby odvážely prasata, která v těchto podmínkách nepřežila, když nevidíte, že výklopné vozy jsou plné mrtvých těl, nenapadlo by vás, že se tu děje něco špatného." Scéna připomínala Eisnitzové, že "takhle nějak to muselo vypadat při pohledu zdálky na koncentrační tábor. Pastorální pohled, zatímco uvnitř se odehrávaly ukrutnosti."
Stewart David, je vědom podobností s holocaustem. V rencenzi o Schindlerově seznanau, kterou napsal pro publikaci Severokarolínské skupiny na ochranu zvířat, stojí mimo jiné: "Jako Žid, který vyrůstal v prostředí plném li­dí, kteří přežili holocaust a přišli v něm o své nejdražší, nechci v žádném případě pochybovat o jejich bolesti. Nejsou však dnešními Osvě­timy jatka, velkovýkrmny a laboratoře, které jsou tak pečlivě ukrývány před našimi zraky? Bolest, násilí a utrpení již dnes nejsou přijatelné nejen, když jsou páchány na nevinných lidech, ale ani na nevinných zvířatech."

Nejobtížnější částí práce ve prospěch zvířat, říká dále, je ovlivnit nepochybně laskavé a soucitné lidi, kteří se podílejí na strašném utrpení zvířat, ale buď je neberou vážně, nebo jsou jim lhostejná. To, co by chtěl změnit, je právě tato lhostejnost. "Dokud bude veřejnost lhostejná k utrpení zvířat ve velkovýkrmnách, při experimentech v laboratořích, na kožešinových farmách, v ocelových pastích, při rodeu, v cirkusech a při jiných ukrutnostech, budou tyto ukrutnosti pokračovat. Musíme se nějak postarat o to, aby lidé pocítili bolest tvorů, které jsou z našeho dohledu a které neslyšíme a kteří trpí za zavřenými dveřmi. Jejich řeči nemusí ostatní rozumět, my však víme, co říkají."

Jennifer Meltonová je obhájkyní práv zvířat. V současnosti poskytuje právní rady organizaci Obrana zvířat. Není Židovka, ale od chvíle, kdy se v desáté třídě poprvé učili v hodinách historie o holocaustu, se o něm chtěla dozvědět víc a nyní aplikuje ponaučení z něho na přítomnost. "Myslím, že holocaust je výborným, byt strašným příkladem schopnosti člověka přebírat úlohu Boha a rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Pokud se týče zvířat, dochází k tomuto rozhodování každodenně milionkrát."
Meltonová vidí, jak se dnes tato mentalita projevuje. "Tato všeobecná neúcta k životu, nedostatek soucitu a jednostranné zaměření na osobní prospěch bez ohledu na utrpení vaší oběti, se vztahuje na různé tvory, od válečných zajatců k vyděšenému dobytku, čekajícímu na porážku a sly­šícímu skučení právě zabíjených bratrů a sester."
"Zdá se, že násilí je mnohem snadněji promíjeno, je-li pácháno na tvorech, které se od nás liší," pokračuje. Strávila dětství v Texasu a říká, že si dokáže vybavit chlapa v kovbojském klobouku, jak říká: "Tohle k nám nepatří, to můžeme zabít." Meltonová se rovněž zabývá právními přípa­dy, týkajícími se dětí (zneužívání a zanedbávání). "Všechno je propojené," říká. "Násilí je násilí. Nezáleží na tom, zda k němu dochází v koncentračním táboře nebo na jatkách."

V roce 1998 vedla Sonia Waismanová ( zde,a zde ) první kurz "Zvířata a právo" na Západokalifornské právnické škole v San Diegu. Spolupracovala rovněž na první knize případů zvířecího práva, která byla vydána." Pamatuje si, jak v židovské škole žáci každoročně četli a hovořili o holocaustu a jak později navštěvovala Yad Vashem, kde shlédla mnoho dokumentárních filmů. Říká, že jedna z mnoha ukrutností, kterou si obzvláště pamatuje, byla ta, že se z kostí obětí vyrábělo mýdlo. Teprve později "zjistila, že lůj v mýdle pochází ze zvířecích kostí".

Weismanová projevovala vždy zájem o osud zvířat a od čtrnácti let je vegetariánkou, ale celý kruh opsala "až když se dozvěděla, z čeho se vyrábělo mýdlo, což mně otevřelo oči a uvědomila jsem si, že Hitler ,pouze` zacházel s lidmi tak, jako lidé zacházejí se zvířaty". Kromě využívání kostí k výrobě mýdla vidí i jiné podobnosti - hromadné zabíjení, experimenty a přepravu "v dobytčích vagonech" ("něco, čeho jsem si dříve nikdy nevšímala").
Waismanová, v jejíž rodině se jí košer a pravidelně se navštěvují příbuzní v Izraeli, by byla ráda, kdyby judaismus (a jiná náboženství) projevoval o zvířata větší zájem. "Jako pro Židovku i člověka, který ví, co je soucit, je pro mne nevysvětlitelné, že lidé, kteří přežili holocaust, a judaismus jako celek, tím vším mohli projít bez osvícení, že by se základním dogmatem náboženství měla stát úcta ke zvířatům. Jak ,jim` můžeme dělat to, co se dělo ,nám`, aniž bychom si to uvědomovali?"
Říká, že i když je nerealistické očekávat, že se již rozdělená židovská komunita na této záležitosti shodne, udivuje ji, že souběžně s ortodoxním, konzervativním a reformním hnutím "neexistuje stejně velké a zavedené hnutí, které by bylo natolik citlivé k paralelám mezi holocaustem a lidským zacházením s jinými tvory, aby začlenilo život bez krutosti do osvíceného náboženského způsobu života"

Osudové setkání

Dr. Rhoda Ruttenbergová, která pracuje v týmu psychiatrů na vládní klinice duševního zdraví ve Washingtonu, D.C., se domnívá, že všechny větve judaismu, stejně jako jiná důležitá západní náboženství, jsou ve vztahu ke zvířatům velmi zaostalá. Říká, že její alternativní (židovská) skupina udělá cokoliv pro veškerá lidská práva, včetně práv homosexuálů a Palestinců, i když se jedná o nepopulární postoje, "ale o zvířatech mlčí. Nejsou proti nim, jen mlčí."

Coloradská aktivistka Robin Duxburyová, jejíž otec přišel za holocaustu o šedesát příbuzných, vzpomíná na setkání, které na ni učinilo trvalý dojem. Šla do obchodu s potřebami pro domácí zvířata, aby koupila nějaká semínka pro ptáky, a protože byla zima, měla na sobě králičí kožich. Zastavila se před klecí s králíky, aby pohladila pár roztomilých trpasličích králíčků, když za sebou zaslechla ženský hlas: "Nemyslíte si, že jste pokrytec, když jich kvůli vašemu kožichu pár desítek zabili?" Všichni v obchodě na ni upřeli pohled. Duxburyová říká, že jí bylo příšerně trapně, ale bránila se tím, že ženě něco sprostého řekla. Byla pokořena, ale přiznává, že "na slova té ženy jsem nezapomněla. Už jsem nikdy ten kožich na sebe nevzala, ani žádný jiný."
Duxburyová nyní pracuje pro organizace zabývající se ochranou zvířat .

Duxburyová říká, že až do dnešní doby nedokáže najít vhodná slova k popsání hrůzy z toho, že někteří lidé mohli z morálního hlediska klesnout tak nízko. Celá léta se periodicky pokouší nalézt správná slova, aby vyjádřila, co cítí, ale tvrdí, že kromě klišé či pohrdání nemůže na nic přijít. "Myslím si, že právě tak je tomu i s mým otcem, a kvůli tomu jsem se dostala i k nesouhlasu s institucializovaným zneužíváním jiných živých tvorů".
Erik Marcus je jeden z mluvčích vegetariánského hnutí a h ovořil již před posluchači ve více než stovce měst. Je rovněž vy­davatelem Vegan.com, Jeho nové knihy 0egan: The New Ethics of Eating(Veganství: Nová etika stravování) se prodalo přes 25 000 výtisků a nyní se připravuje druhé vydání .32
.

Marcus vyrůstal v East Brunswicku v New Jersey, kde se ve velmi raném věku dozvěděl, že jeho dědeček, zahynul za holocaustu. V roce 1942 ho zatklo gestapo a poslalo do Osvětimi, kde zemřel.
V poslední kapitole své knihy Marcus popisuje, co se mu přihodilo, když byl v prvním ročníku na univerzitě: "Bydlel jsem na koleji a kluci na vedlejším pokoji měli videopřehrávač a často si půjčovali filmy. Jednou jsem se u nich zastavil, právě když si pouštěli film se záběry natočenými na jatkách. Byl mezi nimi i záběr umírajícího telete, hledícího přímo do kamery. Měl jsem pocit, že se zvíře, které rychle vykrvácelo k smrti, dívá přímo na mě. Odešel jsem z pokoje hluboce otřesen." Tento prožitek zasadil semínko, které vzklíčilo o několik měsíců později, kdy Marcus přestal jíst maso.
Marcus cítí, že hodnoty jeho židovství a hodnoty veganství jsou v souladu. Říká, že značná část vůdců vegetariánského hnutí jsou Židé a "věřím že v mnoha případech vděčí za svou činnost židovským hodnotám, které poznali v raném věku".
Skutečnost, že se tolik Židů aktivně angažuje v boji proti násilí a vykořisťování, inspiroval podle jeho názoru mnohé z nich k to­mu, aby se stali vegany a propagovali jemnější stravovací návyky. Marcus rád připomíná vegetariánům, kteří se domnívají, že nejíst maso stačí, že každá slepice, která snáší vejce a každá kráva, která dává mléko, se nakonec dostanou na jatka. "Jestliže chcete naprosto přestat podporovat odvětví průmyslu, která zneužívají zvířata, je veganská strava jedinou možností."
Jakou roli hrálo rodinné prostředí při utváření směru jeho života? "V pěti letech jsem se dozvěděl o nacisty institucionalizovaném a vládou prováděném zabíjení. Není sporu, že jsem se stal mnohem citlivějším a připravenějším začít jednat, když jsem v devatenácti viděl záběry z jatek."
Daniel Berger je aktivista bojující za práva zvířat a student na Floridské univerzitě v Gainsvillu. "Holocaust byl vždy součástí mého života," říká. "A to v tom smyslu, že mně o něm vyprávěl táta a babička ho prožila". Před několika lety nahrála na videokazetu vyprávění o svých zkušenostech s holocaustem, ale Dan přiznává, že ji ještě neviděl, "protože nechci vědět, čím babička prošla". "Holocaust mě ovlivnil v tom smyslu, že jsem si ve zvýšené míře uvědomoval krutost a hloubku utrpení, jež si lidé působí navzájem."
Kamarádi z něho udělali vegetariána již v prvním ročníku střední školy. Když viděl na videokazetě ukázku zabíjení krav a kuřat, kterou promítali ve školní knihovně místní aktivisté kvůli dodržování Velkého amerického bezmasého dne, rozhodl se, že se stane veganem.
Poprvé se v boji za práva zvířat angažoval na průvodu v den sv. Patrika - rozdával letáky syrakuské pobočky Ligy na obranu zvířat (ADL). Na otázku, jaké na něho mělo vliv rodinné prostředí, odpověděl: "Domnívám se, že spojení s holocaustem mělo nepochybně dopad na můj život (a nebylo možné, aby nemělo), dalo mně životní perspektivu i názor na fyzické utrpení, rozdíl snad byl jen v tom, že jsem tuto perspektivu a angažování přenesl na jiné tvory, na zvířata."

Judaismus a zvířata 3

2. června 2006 v 18:47 Náboženství a zvířata
Lucy Kaplanová, která napsala úvodní slovo knize Eternal Treblinka, vystudovala práva na Princetonu a Chicagské univerzitě. Začala totiž pracovat jako dobrovolnice Fondu na právní ochranu zvířat. Po dramatické osvobozovací akci Fronty na osvobození zvířat na státní univerzitě pomáhala obhájci, který zastupoval jediného obžalovaného aktivistu. V práci na ochranu práv zvířat pokračovala a pak pracovala řadu let jako právní poradkyně oddělení vyšetřování v PETA, organizaci specializující se na kontrolu, zda jsou dodržovány federální zákony ("což mně připadlo mnohem zajímavější než právní spory").
Její otec prošel celkem sedmi nacistickými tábory, jeho hodně mladé dcery nacisté před jeho zrakem zastřelili a matka vykonávala otrockou práci pro SS. V době dětství a mládí Kaplanové a jejích sester jim rodiče často připomínali, že prošli "čímsi hrozným".

Kaplanová říká, že ji "obrazy z holocaustu strašily celý život, a nelze pochybovat, že práce v hnutí na ochranu zvířat ji přitahovala zčásti proto, že cítila podobnosti mezi institucionalizovaným zneužíváním zvířat a nacistickou genocidou".
Důležitý vliv na ni měl i Isaac Bashevis Singer: "Tehdy jsem již byla vegetariánkou, zamilovala jsem se do Singerových názorů a byla nadšena jeho sarkastickými odsudky zneužívání zvířat. Nejvíce mne dojímala Singerova odvaha, s níž dával rovnítko mezi využívání a utrpení zvířat, které jim působí lidé, a hrozné zacházení, jakého se někdy dostávalo lidem. Podle mého názoru se Singerovi v tom, jak pochopil souvislost mezi holocaustem a moderní genocidou zvířat, nikdo nevyrovná."
David Cantor, který pracuje v hnutí na ochranu zvířat v roce 1989 (zdea zde ) ztratil v holocaustu vzdálené příbuzné. Cantor vyrostl ve filadelfské liberální rodině, v které se s rodiči a bratrem často bavili o lidských právech, Prohlášení práv z roku 1689 a hnutí za občanská práva. I když nebyli nábožensky založení Židé, Cantor říká, že "pocit, že jsme pokládáni za odlišné od lidí okolo nás, vědomí, že v nedávných dějinách byli naši lidé postiženi, a mé osobní přesvědčení, že současné události dávají za pravdu ikonoklastům, lidovým umělcům, mírovým aktivistům, neuctivým Židům v převládající protestantské anglosaské kultuře, americkým občanům, kteří trvají na prvním dodatku k ústavě, než aby ho nechali upadnout v zapomnění to všechno byly zkušenosti, které utvářely mé myšlení. A nepochybuji o tom, že tomu tak bude i nadále."
Cantor se domnívá, že způsob myšlení, který je za "experimenty na zvířatech a jinými ukrutnostmi, jež jsou schvalované úřady, sdělovacími prostředky a všemi ostatními, kteří oficiálně takové chování schvalují", připomíná nacistickou éru.

"Stejně jako mašinérii holocaustu v Evropě udržovali v chodu obyčejní lidé," říká, "i dnešní vůdci společnosti ve Spojených státech pravidelně vyzývají k hromadnému vraždění srnčí zvěře a hus, aby vyhověli svým přirozeným sklonům, a holocaust osmi miliard kuřat ročně se dostává k většině lidem jen v televizních reklamách na řetězce podniků rychlého stravování, v kterých se objevují celebrity."
Cantor tvrdí, že jeden z nejpůsobivějších komentářů, které na toto téma slyšel ve sdělovacích prostředcích, pronesl zakladatel Muzea holocaustu ve Washingtonu, D.C., jenž své bádání o holocaustu shrnul do tří přikázání: nebýt pachatelem, nebýt obětí a nebýt lhostejným divákem. "Kdyby je společnost přijala, pomohla by lidem pochopit, že naše jednání - jež rozhoduje o rozsahu, v němž jsme pachateli, obětmi nebo Ihostejnými diváky ve společnosti, která již dlouho provádí holocaust na zvířatech a jiných tvorech a ekosystémech -, se rovná holocaustu." Říká, že se domnívá, že "smyslem porozumění holocaustu v Evropě je zabránit dalším a zastavit ty, které probíhají, a nezaměřovat se jen na ten specifický, ať byl jakkoli traumatický".

Rentgenove vidění

Barbara Stagnová, ředitelka severovýchodní sekce organizace Na obranu zvířat (IDA) , která vyvíjí celonárodní působnost a má hlavní stan v Kalifornii, se již v raném věku dozvěděla, že jí nacisté zabili prarodiče.
Neustále to bylo se mnou - rodiče mé matky zabití čímsi ošklivým a zlým. Z toho, co mi řekla matka, jsem cítila, že se stalo něco hrozného a nepochopitelného." Sdělila mi jen toto: "Dostali kostku mýdla a bylo jim řečeno, aby se šli osprchovat. Muže oddělili od žen. A pak je zabili v plynové komoře."
Stagnová se domnívá, že čím více se někdo angažuje v ochraně zvířat, tím více se vzdaluje od zbytku společnosti. "Chodíte v supermarketu uličkami mezi policemi, nevidíte ,jídlo`, ale konečný produkt živočišné výroby a jatek. Každý jiný se rozplývá nad košíkem s kofátky, které kolega nebo kolegyně přinese do práce, vy vidíte miliony jiných, které umírají na 'ulici nebo dostávají smrtící injekce v útulcích." Říká, ze je to podobné, jako byste získali schopnost jakéhosi "rentgenového vidění".
V době, kdy jí matka řekla, co se stalo s jejími prarodiči, tomu moc nerozuměla, ale přesto to zabarvilo její vidění světa. "Z toho, co mi řekla matka, jsem pochopila, že v tomto světě může převládnout i zlo, lidé mohou mezi sebou postavit bariéry a provádět ohavné a odporné činy." Nejvíce ze všeho však Stagnovou šokovala skutečnost, že "tak obrovské množství lidí mohlo být necitlivé k lidskému utrpení. To je snad to skutečné poučení z holocaustu, či snad ne? To, že lidé byli schopní provádět cokoliv s těmi, které pokládali za ,podlidi`. Což je ovšem totéž, co my děláme se zvířaty.

Představy o holocaustu
Lidem, kteří mají "rentgenové vidění", se může objevit v mysli nějaká představa o holocaustu kterýkoliv den. Před několika lety jela Zoe Weilová, lektorka humánního chování, po pensylvánské dálnici a spatřila něco, co v ní vyvolalo právě takový obraz. Jako pedagogická ředitelka Americké společnosti proti vivisekci (AAVS) , vracela se ze své přednášky o mořských savcích z jedné základní školy.
Náhle jsem před sebou spatřila kamion s přívěsem přeplněným růžovými těly." Na bočnicích měl mříže, aby zvířata nemohla ven. "Udělalo se mi špatně od žaludku a v mysli jsem se přenesla do nacistického Německa, kde takto byly přepravováni Židé do táborů smrti." Říká, že se jí málem zastavil dech a celé tělo se pokrylo potem. "Zajela jsem blíže a viděla k sobě schoulená těla, často hlavami k zadku jiných. Byla to prasata - nejméně stovka."
Weilová věděla, že je vezou na jatka, a s hněvem a pocitem bezmoci jela několik mil vedle kamionu. Střídavě se dívala na silnici a na prasata, zvláště na jedno, které z ní nespustilo oči. "V mysli se mi honily myšlenky, jak jsem se pokoušela při pohledu na tu hrůzu vymyslet nějaký plán. Prase na mě neustále hledělo a já pro něj nebyla schopná nic udělat." Kamion na jednom výjezdu z dálnice odbočil. Weilová váhala, zda má odbočit také a nějak se pokusit prasata zachránit. Nečinnost v ní vzbuzovala pocity "zrady a impotence".
Říká, že toto setkání na dálnici rozbilo její vnitřní obranu a přinutilo ji zabývat se myšlenkami, co bychom mohli udělat, aby se přestalo dít něco tak bezohledně krutého. Myslela na odvážné lidi, kteří podnikají přímé akce na záchranu zvířat, a cítila k nim nesmírnou vděčnost.

Došla k závěru, že pravděpodobně nemohla pro záchranu té stovky prasat nic udělat, ale může něco dělat pro záchranu jiných prasat - může učit lidé, aby si vedli jinak. Mohu se zoufale snažit o vytvoř-ení světa, v kterém lidi nebudou jíst ani jinak využívat prasata, ani žádné jiné tvory, ať již lidé nebo zvířata." Vzpomněla si na děti, s kterými právě hovořila a které dosud nebyly silně připoutáni k tradicím takového využívání a měly dosud obranné mechanismy před podobnými návyky krutosti a využívání, a proto učinila následující rozhodnutí: "Moc mě mrzí, prasata, že jsem nepodnikla nic na vaši záchranu, že jsem vás nedokázala dostat z toho kamionu. Ale slibuji, že o vás povím deseti tisícům lidí a budu jim pomáhat, aby otevřeli srdce a přemýšleli o světě, kde budeme moci všichni žít v míru a nebudou vás již pojídat."
Weilová slib dodržela a je spoluzakladatelkou a spoluředitelkou Mezinárodního ústavu pro humánní výchovu a jeho pobočky s podobným programem, Centrem soucitného života v Surrey v Maine." Organizace, která jako jediná poskytuje potvrzení o absolvování kurzů humánní pedagogiky, pořádá semináře "pro lidi, kteří chtějí pomoci planetě a všem jejím obyvatelům".

Gail Eisnitzová, autorka vysoce oceňované knihy Slaughterhouse: The Shocking Story of Greed, Neglect, and Inhumane Treatment Inside the U.S. Meat Industry ("Jatka: Šokující příběh nenasytnosti, zanedbávání a nelidského zacházení v masném průmyslu Spojených států"), nepřišla v holocaustu o nikoho z rodiny, ale její práce hlavní inspektorky Sdružení humánního farmaření, která ji zavádí na místa, jež většina Američanů nikdy nespatří a ani by spatřit nechtěla, u ní někdy vyvolává představy z let nacistické vlády.