Leden 2007

Žhavé triky v sexu, o kterých jste neslyšela

20. ledna 2007 v 8:20 | super.cz |  ostatní (nezařazené )
Dnes večer vypněte mobil, zavřete se s přítelem v ložnici a vyzkoušejte tyhle originální dráždivé hry, které zatím neznáte.
Jasně, pokud čtete pravidelně Cosmo, víte o vášnivém sexu skoro všechno a těžko vás jen tak něco překvapí. Vždyť už jste vyzkoušela desítky divokých triků a proplétala se svým milencem nohy, ruce i těla v šílených polohách. Moc dobře víte, jaké laskání vám zařídí luxusní orgasmus a které doteky promění vašeho drahého ve vybuchující sopku. Jenže i když už máte vyzkoušené, co vám v posteli/v lese/na kapotě auta nejvíc vyhovuje, sexuologové pořád vymýšlejí nové pikantní zlepšováky, kterými můžete svůj erotický jídelníček ještě víc okořenit. Třeba následující smyslné novinky, které jste zaručeně ještě nikdy nevyzkoušela.

Rozpalující rozcvička

1. žhavý trik:
>> Připravit, pozor, led!
Muži funí blahem, když je laskáte po těle prádlem, které jste si čerstvě svlékla, jenže váš mazlivý kocour už tuhle předehru zažil mockrát. Jestli ho chcete překvapit, strčte své nádherné saténové kalhotky do mrazáku a nechte je tam celý den před chlípnou akcí. Až bude váš drahý ležet ve vyhřátých peřinách, odběhněte do kuchyně, přineste ledové prádlo a jemně mu ho omotejte okolo penisu. Satén zůstává jemný a hebký, i když má teplotu jako kus ledu. Kombinace měkké látky a chladu způsobí vašemu milenci příjemný šok. Kalhotkami ho můžete také něžně masírovat a přejíždět mu jimi po vnitřní straně stehen, po varlatech i po celé délce penisu. Čiňte se ale rychle, protože žár partnerova těla za chvíli kalhotky ohřeje. Jakmile prádlo dosáhne pokojové teploty, vyzkoušejte další trik. Zajděte do koupelny, namočte žínku v hodně teplé vodě a pak s ní přejíždějte po partnerově vztyčeném kamarádovi. Dotek vlhké a teplé látky ho vystřelí na vrchol blaženosti. Teplo navíc rozšiřuje cévy, takže se mu do intimních partií nahrne víc krve. Ucítíte, jak se vám jeho penis pod rukama zvětšuje.
2. žhavý trik:
>>Gurmánská mapa
Jídlo a pití patří mezi předehry, bez nichž si spousta párů neumí sex vůbec představit. Místo abyste ale natřela svému spoluležícímu pupek meruňkovou marmeládou a pak ho olízala, počínejte si rafinovaněji. Proměňte své tělo v bufetový stůl - naservírujte na něj samá afrodiziaka jako třeba kousky jahod, nuttelu, med, šlehačku. Dejte si pozor, aby spolu dobroty chuťově ladily. Trik spočívá v tom, že laskominy naaranžujete na svá nejcitlivější místa. Pak už jen stačí, když bude váš mlsný stopař sledovat trasu jazykem.
3. žhavý trik:
>> Horká zálivka
Tohle číslo možná působí poněkud výstředně, ale můžete se spolehnout, že ho váš drahý ocení. Ohřejte trochu masážního oleje (poslouží vám i obyčejný rostlinný) a z výšky ho lijte partnerovi na záda. Kreslete mu proudem na kůži obrazce, pište mu na záda písmena nebo ho teplou tekutinou polijte od krku až po lýtka. Vaše oběť nebude vědět, který centimetr kůže si právě hodláte vybrat, a bude mít pocit, že je plně ve vaší moci. Jakmile ho celého namastíte, namasírujte ho.
4. žhavý trik:
>>Svůdná malířka
Máte umělecké sklony? Právě teď je můžete zapojit. Přineste do postele pár malířských štětců s jemnými štětinami a navzájem se jimi lechtejte na kůži. Jemné doteky zelektrizují nervová zakončení, takže se vaše pokožka stane ještě víc citlivou. Napište milému mezi lopatky nebo na zadek pořádně chlípný vzkaz - třeba mu detailně prozraďte, co zvrhlého s vámi má dnes večer udělat. Vyzkoušejte různé velikosti a tvary štětců.

Pikantní předehra

5. žhavý trik:
>> Divoké perly
Perlový náhrdelník na rozdíl od své matky nejspíš nenosíte. Přesto si jeden pořiďte. Stačí falešný a šňůra by měla být hodně dlouhá. Než se s přítelem zamknete v ložnici, vezměte si perly na krk pod tričko, aby se o vás důkladně zahřály. Sundejte je až v posteli a potřete štědrou dávkou lubrikačního gelu. Pak náhrdelník omotejte okolo vztyčené mužné zbraně. Utáhněte šňůru tak akorát, aby se mu kuličky jemně tiskly ke kůži. Vezměte ozdobený penis do dlaně a klouzejte po něm rukou nahoru a dolů tak, aby se horké perly převalovaly sem a tam. Pozor! Pokud nechodíte s masochistou, všechno provádějte s maximální opatrností.

6. žhavý trik:
>>Ozdobený stožár
Nejspíš víte, že když penis lehce přiškrtíte, zlepší se erekce. Navlékněte proto přítelovi na stěžeň šest měkkých širokých gumiček do vlasů. Měly by jeho vztyčeného kamaráda obemykat pevně, ale rozhodně ne bolestivě. Jakmile budou gumičky na místě, začněte je s pomocí rtů jednu po druhé stahovat. S každou další sundanou gumičkou se do jeho intimní zbraně nahrne víc krve, a než se dostanete k té poslední, bude jeho stožár jako ze žuly. Muži potvrzují, že po takovéhle předehře zažívají mnohonásobně silnější orgasmus!

7. žhavý trik:
>> Mentolová rozkoš
O pětihvězdičkový zážitek se mu postaráte s pomocí teplého mátového čaje. Když se zahřátými rty a jazykem dotknete partnerových nejcitlivějších míst, vystřelíte ho do ráje. Jenže máta má navíc chladivý efekt. Jakmile se proto odtáhnete a přestanete ho rozpalovat ústy, začne si pro změnu užívat lechtivé mrazení. Až se na něm dosyta vyřádíte, požádejte ho, aby se také napil a pro změnu laskal on vás. Může se vás dotýkat horkým mátovým jazykem a pak vám na svlažená místa foukat.

8. žhavý trik:
>> Francouzský polibek
Líbání určitě zvládáte s vyznamenáním, ale tenhle zlepšovák nejspíš neznáte. Požádejte drahocenného, aby vás stejným způsobem líbal do rozkroku. Měl by vás lechtat špičkou jazyka, kmitat jím a dělat krouživé pohyby, přesně jako když si bere do parády vaše ústa.

9. žhavý trik:
>> Jízda na sněhu
Neexistuje důvod, proč byste si měla milování venku užívat jenom v létě. Až vyrazíte s přítelem na hory, střihněte si žhavě mrazivé číslo přímo v závějích! Rozprostřete na sněhu nepromokavou bundu, klekněte si na všechny čtyři, stáhněte kalhoty ke kolenům a zábava může začít. Zima vám nebude - naopak. Po chvíli se z vás začne valit kouř vzrušením. A věřte, že kombinaci ledového vzduchu a rozpálených těl budete chtít co nejdřív zopakovat.

10. žhavý trik:
>> Písmeno W
Když svého hrdinu orálně oblažujete, nejspíš se soustředíte jenom na penis a varlata. Na těle vašeho milovaného ale číhá celá řada dalších extrémně citlivých míst. Až příště vlezete do postele, pořádně je polaskejte. "Začněte na levém třísle, pak sjeďte jazykem pod levé varle, lehce olízněte penis, sklouzněte zpátky dolů pod pravé varle a pokračujte pomalu k pravému tříslu," radí čtyřiadvacetiletá studentka ekonomie Martina. "Ústy vlastně opíšete tvar písmene W." V těchto tajemných zákoutích má partner obzvlášť tenkou kůži, takže ho i nejjemnější laskání nehorázně omámí.

11. žhavý trik:
>>Dvojitá porce
Za tenhle fígl bude váš milovaný vděčností líbat zem, po které jste prošla. Až ho budete vzrušovat jazykem, strčte si do pusy zároveň i ukazováček a spolu s jazykem ho lechtejte na penisu bříškem prstu.
Něco takového ještě nezažil!

Bouřlivý hlavní chod

12. žhavý trik:
>> Vzrušující roláda
Při milování se k sobě nejspíš tisknete, jako byste chtěli splynout v jedno tělo. Zkuste se tedy jeden k druhému připoutat! Budete potřebovat dlouhý pás fólie na potraviny. Přeložte ji na polovinu, jeden konec si ovažte okolo pasu vy a druhý konec upevněte kolem těla partnerovi. Můžete použít i dlouhou pružnou šálu. "Pouta" vám nedovolí žádné prudké nebo rozmáchlé pohyby, takže si užijete pomalé a intimní milování. A nejspíš se i zasmějete - třeba najednou zjistíte, že nevíte, jak se máte překulit z jedné polohy do druhé.

13. žhavý trik:
>> Vášnivé hry
Zapojte do sexu věci, které jste zatím v posteli neměli. Poohlédněte se po bytě a zjistěte, které předměty by se daly využít jako nevšední erotické pomůcky. Co třeba kartáč na vlasy, tenisový míček nebo kapesník? Namasírujte svého milého kartáčem, lechtejte ho cípem kapesníku na vnitřní straně stehen, přejíždějte mu míčkem po těle. Určitě přijdete na další zlepšováky, které se vám oběma budou líbit.

14. žhavý trik:
>>Hořící e-mail
Založte si novou (a pořádně chlípnou) e-mailovou adresu a pošlete z ní svému drahému chlupáčovi tak vzrušující zprávu, jakou od vás ještě nikdy nedostal. Popište vaše poslední milování a zajděte do detailů, které byste se normálně styděla povědět
nahlas. Váš drahý při čtení takového vzkazu zrudne i pod trenýrkami s medvědem a vsaďte se, že až přijdete z práce, už na vás bude čekat nahý a natěšený v posteli.
S těmito triky si ve vlastním zájmu nezahrávejte:
* Jídlo na penisu
Proč ne: Možná vám připadá sexy olizovat mu z kopí nuttelu, jenže když se pak pomilujete a zbytky jídla se dostanou i do vás, koledujete si o nepříjemnou vaginální infekci.

*Kapky horkého vosku
Proč ne: Když je vosk moc rozžhavený, může vám popálit citlivou kůži na bradavkách nebo vnitřní straně stehen.

*Příliš pevná pouta
Proč ne: Třeba vás vzrušuje, když mu spoutáte zápěstí za hlavou, ale operujte jemně. Použijte šátek, kravatu, podprsenku. Nikdy ne pevný provaz nebo dokonce řetěz. Jestliže váš drahý není bolestichtivý masochista, nemusel by se z tohoto zážitku vzpamatovat.

Když vraždí žena

20. ledna 2007 v 8:18 | super.cz |  ostatní (nezařazené )
Úmyslem tohoto článku není vykreslit ženy v těch nejhorších barvách, ale pouze ukázat, že dokáží být stejně (ne)lidské jako muži.
V podstatě se my muži a ženy příliš nelišíme. Ano, tvrdí se, že ženy mají větší úctu k životu, protože život také dávají. My muži máme zase image agresorů, vojáků, válečníků, zkrátka těch, co životy berou. Odložme ale tahle zažitá klišé - ženy totiž dokáží být leckdy možná ještě krutější a surovější než ti nejotrlejší z mužů. A vraždí ze stejně hlubokých i banálních pohnutek či dokonce zcela bezdůvodně, tak, jak to umějí i muži.
Zatímco muži mají svého Kaina a Ábela, i vraždící ženy mají svou biblickou předlohu. Je jí žena zvaná Júdit, která dala jméno jedné celé knize Starého zákona. Katolíci Knihu Júdit řadí mezi dějepisné, nutno ovšem podotknout, že celý příběh Júdit je nejspíše smyšlený. Júdit byla odvážná a zbožná žena žijící ve městě Betulie. Město, kam před králem Nabukadnésarem prchli Židé, bylo obklíčeno královou obrovskou armádou a očekávalo své dobytí. Před jistým koncem zachránila obyvatele města právě Júdit. Spoléhajíc se na Boha, vyšla se svou služkou za městské hradby, nechala se zajmout, oklamala velitele armády Holoferna, usekla mu hlavu a vrátila se zpět do města.
Vojsko bylo poraženo a odtáhlo pryč. Sama Júdit podle bible svůj čin chápala jako jeden z řady božích zásahů ve prospěch svého lidu. Přestože je Júdit téměř jistě pouhou fiktivní postavou, na rozdíl od Kaina měla k vraždě alespoň rozumné pohnutky.

Ušlechtilé vražedkyně

Na vraždách obvykle mnoho ušlechtilého nebývá, ale existují situace, kdy se o podobných pohnutkách mluvit dá. Jednou z takových vražedkyň, jež historie zná, se stala Charlotta Corday.

Charlotta pocházela z francouzské šlechtické rodiny, přesto se však nadchla pro ideje Francouzské revoluce, četla Rousseauovy knihy a stala se girondinkou. Rozrušena z postupujícího útlaku a popravou krále Ludvíka XVI., se rozhodla zabít Jeana-Paula Marata.
Tento krutý radikální jakobín se značnou měrou přičinil o nastolení vlády teroru a Charlotta Corday spoléhala na to, že jeho smrt Francii změní. V červenci 1793 odjela Charlotta do Paříže, na tržišti koupila nůž a napsala si dopis, který jí posloužil jako záminka pro návštěvu u Marata. Jindy obezřetný revolucionář doplatil na to, že jako muž podcenil nebezpečí, které hrozí od ženy. Charlottu Marat přijal vsedě ve vaně. Trpěl lupénkou a pro zmírnění bolestí často odpočíval v lázni. Zatímco Marat zapisoval jména nepřátel revoluce, Charlotta vytáhla nůž a jedinou ranou jej Maratovi zarazila do hrudi. Muž stačil jen krátce vykřiknout a zemřel.
Charlotta byla okamžitě zatčena a hned nazítří předvedena před revoluční tribunál, který ji odsoudil ke stětí gilotinou. Svůj osud nesla statečně až do konce. Proslulý kat Charles-Henri Sanson ve svých pamětech vzpomínal, jak před popravou vlastním tělem zakrýval Charlottě výhled na gilotinu a jak mu řekla: "Vždyť mám právo být zvědavá. Nikdy jsem to neviděla."
Charlotta Corday však svým činem teror nezastavila. Maratova vražda dokonce rozdmýchala nový hon na nepřátele revoluce, který stál život například bývalou královnu Marii Antoinettu. Corday z Marata nechtěně udělala mučedníka revoluce a sama pak byla dlouho považována za zrůdu a špínu Francie. Hrdinkou se stala až po skončení revoluce, kdy ji lidé naopak považovali za světskou obdobu Johanky z Arku. Přestože Maratova smrt Francii nijak neulevila, lze na čin Charlotty Corday bezesporu pohlížet skrze citát klasika: "Vražda na tyranu není zločinem."
O necelé půlstoletí později, roku 1840, žila Francie osudem jiné vražedkyně - Marie Lafargeové. "Myslete si o ní to nejhorší, co umíte. Ale ani pak vaše myšlenky nebudou tak špatné jako skutečnost," prohlásil o ní později jeden z obhájců, který původně bojoval za její záchranu. Marie Lafarge byla jako mnoho jejích předchůdkyň i následovnic travičkou. Historie by o ní dnes nic nevěděla a dokonce by nebyla ani odsouzena, kdyby se do jejího případu, který tehdy hýbal polovinou Evropy, nevložil "kníže toxikologie", pařížský soudní lékař a chemik Orfila. Marie Lafarge byla chorobně ctižádostivou dívkou, kterou adoptovala a vychovala pařížská měšťanská rodina.
Marie měla skvělé vzdělání, stýkala se se šlechtici i finančníky a plánovala si budoucnost v nejlepších kruzích. Když se o ni začal ucházet "průmyslník a majitel panství a zámku" Charles Lafarge, podlehla mamonu a souhlasila se sňatkem. Záhy zjistila, že se kvůli vidině majetku velmi ukvapila. Zklamání bylo bezmezné. Zámek nebyl zámek, ale polorozpadlý, ponurý, vlhký a krysami zamořený klášter, hutní závod neprosperoval a novomanžel i jeho rodina byli pro Marii jen přízemními sedláky. Velmi záhy proto pojala plán manžela zabít.
Předstírala, že se se svým osudem smířila, ale manželovi do jídel i nápojů sypala arzenik. Nezemřel hned, ale po několika týdnech pomalé a postupné otravy, která vzbudila podezření příbuzných. Důkazů a svědectví o podivném chování Marie Lafarge bylo dost, chyběl však přímý důkaz o otravě. Krásná a křehká mladá vdova budila na lavici obžalovaných takový soucit, že její bezmála romantický osud sledovala nejen Francie, ale takřka celá Evropa. A to byla hvězdná chvíle pro soudního lékaře Orfilu. Toxikolog se případu paradoxně ujal na žádost obhajoby.
Nechal exhumovat tělo a prozkoumal na přítomnost arzenu každý orgán. 14. března 1840 vstoupil Orfila do soudní síně a šokoval prohlášením: "Prokáži bezpečně, že v těle mrtvého je arzenik, že nepochází ze země, v níž byla uložena rakev, a že není shodný s arzenikem, který se v těle běžně nalézá." Vzápětí Orfila rozcupoval obhajobu mladé travičky a svou detekcí arzeniku v lidském těle posunul soudní toxikologii o mnoho let kupředu. Marie Lafarge byla odsouzena k doživotním nuceným pracím. Z vězení sice byla po deseti letech propuštěna pro těžkou plicní chorobu, ale zakrátko zemřela. Až do konce svého života tvrdila, že je nevinná.

Primitivní motivy

Pokud jste dosud žili v domnění, že žena není schopná vraždy či znásilnění dítěte (odhlédněme od zabíjení vlastních novorozeňat), vítejte v realitě. Jeden z nejotřesnějších případů řešila v roce 1934 policie ve skotském Aberdeenu.
Případ to byl děsivý nejen provedením, ale i pro svou banální pohnutku. V tamním třípatrovém činžáku se ztratila osmiletá Helen. Celonoční pátrání bylo neúspěšné, ale nad ránem objevili lidé v domě pytel s tělem mrtvé Helen. Na první pohled bylo jasné, že byla znásilněna. Ačkoli byla deštivá noc, pytel byl zcela suchý, takže podezření padlo na sousedy v domě. Scotland Yard brzy zaměřil svou pozornost na rodinu Donaldových. Zatímco jediný muž z rodiny měl neprůstřelné alibi, jeho žena se stále viditelněji zaplétala do svých výpovědí. Podezření ovšem nestačilo a důkazy chyběly. Vyšetřovatelé se proto soustředili na domovní prohlídku a zejména na stopy zajištěné ve výlevce a hadru na podlahu. Později dokonce policie rozebrala i podlahu a sestavila hrůzný scénář: Jeannie Donaldová těžce nesla, že si děti z domu dělají legraci z její dcery.
Když malá Helen běžela kolem dveří Donaldových a zakřičela obvyklou nadávku: "kokosový ořechu", Jeannie vyběhla a dítě prudce uchopila. Děvče však mělo nemocný brzlík a upadlo do hlubokého bezvědomí. Žena byla přesvědčena, že dívku zabila, a proto ji vtáhla do bytu, kde ji brutálně znásilnila pohrabáčem a umírající či už mrtvou uložila do pytle. Vinu jí zprvu nebylo možné prokázat, zvítězila však věda. Profesor Sydney Smith dokázal identifikovat střevní mikroflóru mrtvé dívky a jeden druh velmi vzácných bakterií objevil i na hadru a žínce z bytu Donaldových, kam se dostaly krvácením z protržených střev dívky při fingovaném znásilnění.
Jeannie Donald, primitivní a hloupá osoba, byla nejprve odsouzena k smrti, později k doživotnímu vězení a po deseti letech propuštěna na svobodu. Její případ však znamenal obrovský pokrok v soudním lékařství, zejména v bakteriologii, a dodnes je uváděn v učebnicích.

Bestie bez příčiny

Zcela samostatnou kapitolu (a to nikoli pouze v článku, ale i v historii) si zaslouží bestialita žen v uniformě SS. Zatímco u jiných vražedkyň lze objevit alespoň zavrženíhodné pohnutky, společným jmenovatelem zločinů žen ve službách SS je bezdůvodnost.

Zřejmě nejhorší pověst mezi nimi měla Ilsa Kochová, žena velitele buchenwaldského koncentračního tábora Karla Kocha, proslulého svou brutalitou. Ilsa brzy jeho manýry převzala a zdálo se, že jí přinášejí sexuální uspokojení. Mezi vězni chodila s rozhalenou blůzou, hladila si prsa a trestala každého, kdo se na ni podíval. Těhotné ženy nechávala trhat psy a z nudy jednou například postřílela čtyřiadvacet vězňů. Sbírala kůži tetovaných mužů a po vzoru jihoamerických indiánů si dokonce nechávala sušit, zmenšovat a preparovat lidské hlavy. Zatímco si Ilsa jako sadistická nymfomanka užívala s vězni, její muž kradl zlato a cennosti.
To vše bylo moc dokonce i na nacistické úřady, takže manželé byli v roce 1941 souzeni pro "nepřijatelnou" brutalitu (!) a korupci. Soud byl zastaven, ale nadřízení Kocha alespoň převeleli a Ilse v Buchenwaldu odebrali její široké pravomoci.
Zatímco Kocha kvůli pokračujícím krádežím vlastní nadřízení nechali popravit, Ilsa se dožila konce války. Byla odsouzena k doživotí, kterému unikla v roce 1967 sebevraždou oběšením na vězeňském prostěradle. Podobnou bestií byla rovněž Irma Greseová, která zběhla z rodinné farmy a nechala se naverbovat jako civilní zaměstnanec koncetračního tábora Ravensbrück. Patřila k táborové stráži, ale v roce 1943 už jako vrchní dozorkyně přešla do Osvětimi, kde vládla nad životem a smrtí třiceti tisíc žen z Polska a Maďarska.
Byla proslulá svou mimořádnou brutalitou - vězně mlátila, střílela, mučila a podílela se i na selekcích u plynových komor. Svědci a svědkyně, kteří její "dozor" přežili, mluvili o tom, že Irma Greseová zabíjela s naprosto chladnou tváří.
Souzena a popravena byla společně s několika svými kolegyněmi v roce 1945. I jejich zločiny by si zasloužily připomenout, vesměs se však nelišily ani co do brutality, ani absence motivace.

První liga: Masové vražedkyně

Ženy se dokáží proměnit nejen v bestie na úrovni zvířat, ale i v masové či sériové vražedkyně. Češi mají svoji Olgu Hepnarovou, Američané zase Bonnie Parker z dua Bonnie & Clyde či Aileen Wuornos.
Příběh dvojice milenců zromantizovalo několik knih i film, ve skutečnosti šlo však o kruté a krvavé řádění dvou gangsterů. Za dva roky vyplenili několik tuctů bank a benzinových pump, zabili více než patnáct lidí, ale celkem uloupili zanedbatelných 1500 dolarů. Bonie pocházela z dobře situované texaské rodiny. V šestnácti letech se provdala, ale její manžel byl krátce po svatbě uvězněn. Později se zamilovala do Clydea, který za sebou měl také kriminální minulost. Jejich první pokus o loupež v bance skončil fiaskem a Bonnie byla zadržena. Jasné důkazy proti ní ovšem chyběly, a tak se ocitla opět na svobodě a v gangu s Clydem.
Ani Bonnie Parker neváhala používat zbraň, takže počet jejich obětí stále rostl. Byli mezi nimi dokonce i náhodní chodci. Jeden čas se jejich gang rozrostl až na pět lidí. V tomto počtu se dokázali probít z obklíčení, když policie objevila jejich úkryt. Unikli, ale policisté v domě našli film a získali fotografie všech lupičů. Série loupeží pokračovala a stejně tak i pátrání.
Z dalšího obklíčení unikli už jen Bonnie a Clyde. Ovšem ne nadlouho. 24. května 1933 na ně v Louisianě nachystala policie léčku. Po dvou dnech čekání agenti FBI zasáhli. Na auto dvojice lupičů začali bez výstrahy střílet a vypálili 217 výstřelů. V krupobití střel na místě zahynula Bonnie i Clyde. Jen pro zajímavost: Clydeova zakrvácená košile s třiceti průstřely byla v roce 1997 vydražena v aukci za 75 tisíc dolarů...
"Nenávidím lidský život a zabíjela bych znova," tato slova napsala v jednom ze svých dopisů Nejvyššímu soudu na Floridě zřejmě nejslavnější americká masová vražedkyně dvacátého století Aileen Wuorn. Tato prostitutka zavraždila a oloupila sedm mužů a u soudu nikdy neprojevila lítost, pouze chladnokrevnou nenávist. Polehčující okolností by jí snad mohl být pouze její těžký osud. Svého otce nikdy nepoznala. Nutno dodat, že naštěstí - byl to totiž násilnický pedofil, který v době Aileenina narození pobýval ve vězení, kde také spáchal sebevraždu.
Matka péči o Aileen a jejího bratra nezvládala, takže se jich ujali prarodiče. Ani oni nebyli vzornými vychovateli, oba měli potíže s alkoholem a děti byly často týrány. Aileen, která údajně souložila i se svým bratrem, ve čtrnácti otěhotněla, ale dítě raději dala k adopci. Školu opustila, potulovala se a živila prostitucí.
Ve dvaceti letech stopla na dálnici devětašedesátiletého prezidenta jachtařského klubu, který se do ní hned zamiloval a oženil se s ní. Tahle šance Aileen nevyšla. Po měsíci výtržností bylo manželství zrušeno a Aileen dál pokračovala v prostituci. Ve třiceti, kdy z ní už byla citová i fyzická troska, našla lásku u čtyřiadvacetileté dívky Tyrie Moor. Obě živily Aileeniny výdělky z prostituce, které však kvůli její uvadající kráse přestávaly stačit. Aileen se proto dala na vraždy. Začalo to u floridského opraváře elektroniky Richarda Mallory. Později se Aileen hájila, že tento muž ji brutálně znásilnil a smrt si zasloužil.
Ale přinejmenším šest následujících mužů zastřelila Aileen kvůli penězům. Jejich nahá těla a opuštěné automobily policisté nacházeli po dva roky na celém území Floridy.
Protože stopaře tehdy již nikdo nebral, ale mrtvoly se objevovaly stále, zaměřili se policisté na ženy. Od těch obvykle muži nebezpečí nečekají.
Aileen se dostali na stopu celkem rychle. Agenti ji nepřetržitě sledovali a přes Tyrie, která přiznala, že o vraždách věděla, se pokusili získat nahrávku s přiznáním. Aileen nakonec kapitulovala pod podmínkou, že Tyrie trestu vyvázne.
Soud Aileen odsoudil k šesti trestům smrti a 9. října 2002 byl rozsudek podáním jedu vykonán. Aileen se stala desátou ženou v USA odsouzenou k trestu smrti od roku 1976, kdy byla poprava znovu legalizována. Vraždící prostitutka ostatně o trest smrti sama usilovala...
Nebylo úmyslem tohoto textu vykreslit ženy v těch nejhorších barvách, ale pouze ukázat, že dokáží být stejně (ne)lidské jako muži.

Přepadli mě. Doma!

14. ledna 2007 v 10:51 | super.cz |  ostatní (nezařazené )
Přibývá žen, které doma nečekaně přistihly zloděje. Dbejte více na svoji osobní ochranu!
Jste zodpovědná holka - z flámů se vracíte taxíkem a ani vás nenapadne zkracovat si za tmy cestu přes park. Nejspíš si myslíte, že když se v noci nepohybujete na opuštěných místech, přepadení vám nehrozí. Zloději a násilníci na vás ale nečíhají jenom venku. Můžou zaútočit i na místě, kde se cítíte naprosto bezpečně: u vás doma. Stalo se to sedmadvacetileté asistentce Denise. "Slyšela jsem brzy ráno v kuchyni šramot. Vstala jsem, v polospánku vyšla z ložnice a dostala pěstí! Skácela jsem se na zem a chvíli musela být v bezvědomí, protože když jsem přišla k sobě, v bytě už jsem nikoho nenašla. Chyběly mi ale věci skoro za sto tisíc."
Domov považujete za útočiště, kde vám nic špatného nehrozí. Vaše doupě ale není nedobytná pevnost a dovnitř se celkem snadno může někdo vloupat. Klidně se může stát, že jednoho dne dorazíte z práce a zjistíte, že vám v bytě operují zloději. Čtěte, jak tomu předejít a co dělat, pokud přece jen v bytě někoho přistihnete.

"Bála jsem se, že mě znásilní."

"Bydlím v prvním patře a ráda spím při otevřeném okně. Matka mě mockrát varovala, že mi může někdo vlézt do bytu po hromosvodu, ale mně to připadalo jako nesmysl," svěřuje se čtyřiadvacetiletá květinářka Eva. Letos v létě otevřela okno v ložnici a balkonové dveře v obýváku a šla spát. "Ve tři ráno jsem se probudila. Nejdřív jsem nevěděla, co mě vytrhlo ze spaní, jenže pak se z vedlejší místnosti ozvaly kroky! Myslela jsem, že mě hrůzou raní mrtvice." V panice ji nenapadlo nic lepšího než utéct.
"Představila jsem si, jak někdo vpadne do ložnice a znásilní mě nebo zabije. Napadlo mě: ,Ať si odnese, co chce, hlavně ať mi nic neudělá.' Rozsvítila jsem a začala se drápat z okna v ložnici. Právě jsem seděla na parapetu, když se přes zábradlí mého balkonu vyhoupl chlap, seskočil dolů a pelášil pryč! Nejspíš se mě polekal stejně jako já jeho."
Když se Evě přestala klepat kolena, vydala se na obhlídku. Zjistila, že jí z předsíně zmizela kabelka s peněženkou, ve které měla tři a půl tisíce. "Měsíc jsem pak nemohla spát. Od té doby si otevřu maximálně ventilačku, i kdybych měla leknout vedrem," tvrdí.
Podobných případů v Čechách přibývá. Policisté varují, že zejména ve větších městech jsou vloupání na denním pořádku. Čím dál drzejší zloději navíc neřeší, že lezou do bytu, kde někdo spí. Nejrizikovější dobu představují noční hodiny (mezi druhou a čtvrtou hodinou ráno) a dopoledne, kdy lidé obvykle sedí v práci. V ohrožení se ocitáte zejména v případě, že bydlíte na sídlišti, kde se obyvatelé navzájem moc dobře neznají, nebo obýváte byt v přízemí. Riziko stoupá i v domku se zahradou, protože se vetřelec nemusí bát, že ho na loupežné výpravě někdo přistihne. Zloději si také často vybírají novostavby, kde ještě nejsou obydlené všechny byty, takže po chodbách nechodí moc lidí.

"Praštil se mnou o zeď."

Možná se vám vetřelec nabourá do soukromí ve chvíli, kdy pobýváte v práci nebo na dovolené. Jestliže dorazíte domů a najdete v bytě spoušť, šíleně se vyděsíte. Horší ale je, když zloděje při "práci" načapáte. Stalo se to třicetileté grafičce Lindě. "V kanceláři se mi udělalo špatně, a tak jsem přijela domů už v půl jedenácté. I když bydlím sama, někdo nechal otevřené dveře! Hloupě jsem vešla do předsíně a začala volat: ,Je tady někdo?' Z obýváku se vyřítil chlap, popadl mě za ramena a praštil se mnou o zeď tak silně, že mi začala téct krev z nosu. Upadla jsem na zem a on mě ještě kopl do břicha. Pak mě překročil, vyběhl na chodbu a zmizel."
Základní pravidlo zní: Nepokoušejte se zloděje chytit ani zahnat. Pokud přicházíte domů a dveře jsou odemčené nebo dokonce otevřené, ať vás ani nenapadne chodit dovnitř! "Ačkoliv vykradači bytů obvykle nepatří mezi agresivní násilníky, nedá se vyloučit, že narazíte na nebezpečného zločince," varuje psycholožka Ludmila Čírtková z pražské Policejní akademie.
"Přivolejte policii a počkejte třeba o patro výš, než přijede. Požádat o pomoc můžete také sousedy." Jestliže se někdo vloupal do bytu, ve kterém právě sedíte, měla byste potlačit paniku a jednat s chladnou hlavou. "Uvědomte si, že pachatelům jde zřejmě o lup, nikoli o váš život," zdůrazňuje Ludmila Čírtková. "Taková myšlenka vás může trochu uklidnit. V každém případě se vyhněte přímému střetu s pachatelem a myslete hlavně na vlastní bezpečí."
Jinými slovy si nehrajte na hrdinku a nesnažte se vetřelce vlastnoručně zneškodnit. Když proti němu s křikem vyběhnete, může na vás zaútočit, ačkoli něco takového vůbec neměl v plánu. Připomeňte si, že má pravděpodobně větší sílu. Proto nerozsvěcujte, tiše se zamkněte v místnosti, kde právě jste, popadněte mobil a zavolejte na policii. I když máte nervy na pochodu, pokuste se klidně popsat, co se ve vašem bytě děje, a hlavně uveďte své jméno a adresu. Pokud si myslíte, že můžete z bytu nebo domu nepozorovaně utéct (třeba oknem), udělejte to. Jestliže se zloději ocitnete tváří v tvář, držte si ho od těla.
Nesnažte se chránit svůj majetek, ale své zdraví. I když vetřelec prchá ke dveřím s vaší kabelkou nebo třeba v náruči odnáší váš počítač, nepronásledujte ho. Pokud ale zaútočí, braňte se. Napněte všechny síly a pokuste se ho uhodit do citlivého místa - do očí, nosu, krku, rozkroku, břicha. Hledejte v okolí předmět, který byste mohla použít na obranu. Jestli se pohybujete třeba v koupelně, můžete vetřelci nastříkat do očí deodorant, v kuchyni popadněte vázu a uhoďte s ní zloděje do hlavy. Jakmile se vám naskytne příležitost k útěku, vyběhněte na chodbu nebo na ulici. Zvoňte na sousedy a křičte, protože vždycky existuje šance, že vás někdo zaslechne a přispěchá na pomoc. Pokud se probudíte a zjistíte, že se vám někdo pohybuje po ložnici, předstírejte, že spíte. Jakmile zloděj najde, co hledá (třeba mobil, šperky, peněženku), potichu zmizí. Kdybyste ho vyrušila, mohl by vám ublížit.

Zabezpečte se chytře

Jestli chcete, aby se u vás doma neodehrávaly scény jako z akčního filmu, mějte své doupě dobře zajištěné. Nechte si na dveře nainstalovat bezpečnostní zámek, který může vetřelce odradit. Když mají ostatní byty v domě jednodušší zámky, zloděj si patrně vybere jiný cíl než právě vás. Pokud bydlíte v přízemí nebo v prvním patře, před odchodem z bytu zavřete všechna okna a v noci větrejte jenom ventilačkou. Jestliže jste zvyklá spát s otevřeným oknem, pořiďte si do něj mříže. Můžete si také nechat do bytu nainstalovat alarm, ale pak ho nesmíte při odchodu zapomínat zapnout. S alarmem navíc někdy bývají problémy; spustit ho může třeba kočka, která po zábradlí přejde od sousedů na váš balkon.
Byt nebo dům by také nikdy neměl vypadat prázdný. Nenechávejte proto kamarádům nebo partnerovi vzkazy zastrčené zvenku za zamčené dveře. Pozor! Rozhodně nenamlouvejte na záznamník větu typu: "Právě nejsem doma, ale můžete mi nechat vzkaz." Povězte raději: "Zrovna nemůžu zvednout telefon." Zařiďte, aby vzkaz namluvil mužský hlas. Pokud žijete sama, požádejte o pomoc otce nebo kamaráda. V noci můžete nechávat jedno světlo rozsvícené - třeba v předsíni, aby vás nebudilo. Byt pak nebude vypadat opuštěný. Můžete to tak udělat i večer, když odcházíte ven. Tip: Ať vás ani nenapadne házet někomu klíč do schránky nebo ho schovávat pod květináč na chodbě či do holínky. Raději ho svěřte kamarádce, které důvěřujete. Můžete si také předem promyslet, co byste dělala, kdyby vám do bytu vnikl někdo cizí. Kudy byste zkusila utéct? Čím byste se bránila? Možná vám připadá zbytečné takhle uvažovat, ale loupežné přepadení může zažít kdokoliv. I vy.

Hlídejte si záda

Možná věříte, že když si byt důkladně zabezpečíte, přepadení vám nehrozí. Může se ale stát, že vetřelci otevřete sama. Přibývá totiž případů, kdy se zloděj vydává za řemeslníka, policistu nebo obchodníka. Může se tvářit mile a vypadat důvěryhodně. Divila byste se, kolik žen na tuhle fintu skočí. Zloděj-podvodník je pro vás většinou nebezpečnější než ten, který vám do bytu vleze potají. Aby se dostal k vašim věcem, musí vás nejdřív zneškodnit.
Jakmile tedy otevřete dveře, zatlačí vás do předsíně, zabouchne za sebou dveře a pokusí se vás omráčit nebo spoutat. Bude vás nutit, abyste mu ukázala, kde máte peníze a cennosti, a když odmítnete, může vás začít bít nebo jinak ohrožovat.
"Takové situaci raději předcházejte," doporučuje policejní psycholožka Čírtková. "Neohlášeným a neznámým návštěvám jednoduše neotvírejte. Dobrou bezpečnostní pojistku představuje i obyčejný řetízek na dveřích."
Řemeslník, kterého jste si předem objednala, se na vás nejspíš nevrhne. Přesto zpozorněte, pokud vám začne bezdůvodně slídit po bytě nebo klást nepříjemné otázky. Zbystřete i v případě, že vám opravář třeba "omylem" sáhne na zadek nebo dělá narážky na sex. Zavolejte kamarádce nebo partnerovi a jen tak mezi řečí je informujte, kdo a od jaké firmy právě pracuje u vás v bytě. Nenechávejte také řemeslníka samotného v místnosti a neobracejte se k němu zády.
Tip: Než si pustíte kohokoliv cizího do bytu, schovejte všechny cennosti a připravte si do kapsy bankovku, která vám bude stačit na zaplacení. "Když ode mě odcházel instalatér, najednou jsem zjistila, že zmizel zlatý náramek, který jsem předtím nechala ležet v koupelně," stěžuje si šestadvacetiletá prodavačka Sylvie. "Obvinila jsem ho, že mě okradl. Začal řvát: ,Co si to dovoluješ, ty hysterická krávo?' Zkusila jsem mu vytrhnout tašku z ruky, ale praštil mě přes zápěstí a utekl. Ani jsem to nehlásila na policii, myslela jsem si, že by mu stejně nic nedokázali."
Tak tuhle chybu nedělejte. Kdykoliv vás někdo okrade, přepadne nebo se o krádež třeba jen pokusí, kontaktujte policii. Jestliže najdete v bytě spoušť, nic neuklízejte - mohla byste zničit důležité důkazy. Ze stejného důvodu se nemyjte a nepřevlékejte poté, co na vás vetřelec zaútočil. A pokud máte po děsivém zážitku psychické problémy (třeba špatně spíte, bojíte se sama doma, trpíte záchvaty paniky), nestyďte se za ně. Někomu se svěřte; je úplně normální, že vás přepadení rozhodilo. Když se v bytě, po kterém se pohyboval zloděj, cítíte mizerně, postarejte se o změnu. Nově vymalujte, pořiďte si nový koberec, potahy na sedačku, vyhoďte věci, které vám přepadení připomínají.
A zapište si za uši, co máte dělat, abyste se do podobné situace už nikdy nedostala.

Zažil jsem teror

14. ledna 2007 v 10:49 | super.cz |  ostatní (nezařazené )
Rozpadlý vztah, čtyři roky galejí, šikana jak vystřižená. Kvůli bytu.
Sedíme v útulném bytě, kde je sice tak trochu poznat, že ho spravuje pouze mužská ruka, nicméně musíme uznat, že se jedná o byt k pohledání. Však je také Petr na jeho vlastnictví patřičně hrdý!
A až vám dovyprávíme, jakými peripetiemi si musel projít, než se kýženého klidu a soukromí ve vlastním bytě dočkal, pochopíte, proč si svého zázemí tak váží a co všechno ho stálo.

Mít tak byt!

A tak se Petr pouští do vyprávění, jak k bytu přišel: "Asi jako každý mladý člověk, který si začne vydělávat, i já jsem ve svých sedmadvaceti zatoužil po vlastním bytě. Ne, že by se mi u rodičů nelíbilo, ale vlastní soukromí v bytě, kde žije víc lidí, mít nikdy nemůžete. Chodil jsem se slečnou a když jsme chtěli být spolu sami, museli jsme vždycky počkat, až rodiče někam odjedou, třeba na víkend na chatu."
Petr líčí, jak obvolával realitní kanceláře, jenže nabízené byty byly buď příliš drahé, anebo v neatraktivní lokalitě. Petr věděl přesně, co chce, a razil zásadu, že si raději počká, než aby vzal něco, co by ho později mrzelo. Uplynuly dva roky a kýžený byt nesehnal. Pomalu se smiřoval se skutečností, že se nakonec nastěhuje někam, kam původně vůbec nechtěl, jen když bude mít vlastní bydlení. Pak se ale objevila nabídka, která mu naprosto změnila život.

Byt s nájemnicí

"Teď si asi říkáte, že jsem blázen, že?" usmívá se sympatický Petr. Pak pokrčí rameny a povzdychne si: "A máte pravdu; bylo to ode mě hrozně hloupé, přijmout takovou nabídku." Vzápětí Petr popisuje, jak mu kamarádka 'dohodila' nějakého svého známého z realitní kanceláře, který věděl o báječném bytě - přesně podle Petrových představ. Ale mělo to háček. Žila v něm 85letá nájemnice. Jeho cena však zněla velmi lákavě a navíc tu byl příslib, že se stařenka brzy odstěhuje do domu s pečovatelskou službou. Prý se jen čeká na nějaké to volné místo, které by se mělo uvolnit nejpozději do roka.
"Říkal jsem si, že ten byt je docela velký, takže by mi paní, která celý den jenom leží, neměla vadit. Navíc to není napořád, tak proč to tedy nevzít?" popisuje Petr pohnutky vedoucí ke koupi bytu.
Stěhování si doslova užil, byl naprosto šťastný, že se mu splnil sen, a nic víc neřešil.

Šikana v praxi

Dle Petrova vyprávění první dny soužití se stařenkou proběhly v klidu. Po 'seznamovacím' týdnu však jako by starou dámu vyměnili, úplně změnila své chování. Jakmile se Petr vrátil z práce, už na něj volala, že nutně potřebuje cosi nakoupit, potom zase potřebovala pomoci s něčím ve svém pokoji nebo si jen chvíli popovídat. Zpočátku se Petr domníval, že stařence není dobře, proto se tak nechává obsluhovat a vyžaduje neustálou pozornost. Jenomže její požadavky spíš nabíraly na obrátkách a na rozměrech, než aby skončily.
Sám Petr na ono období vzpomíná s trpkým pousmáním: "Víte, nikdy bych nevěřil, čeho jsou staří lidé schopni. Připadal jsem si jako její sluha, neustále něco potřebovala, s ničím nebyla dost spokojená, nadávala mi, byla sprostá. Když jsem si přivedl Markétku, stěžovala si, že jsem na ni zlý, že si pouštím hodně nahlas rádio a televizi a ona že vůbec nemůže spát.
Možná tomu nebudete věřit, ale moje přítelkyně byla při ní. Vyčetla mi, že se neumím kontrolovat, že přece musím chápat, že je paní hodně stará a nemohoucí a že má v podstatě jen mne, protože její rodina bydlí na druhé straně republiky."
Milá babička, jak Petr vylíčil, byla totiž výborná 'herečka'. Pokaždé, když se Markéta objevila, vešla do předsíně celá uplakaná a na něco si stěžovala. Po chvilce ale dodala, že je nebude vyrušovat, že chápe, že chtějí být sami. Jenomže Markétě bylo staré paní líto, a tak místo toho, aby se věnovala Petrovi, trávila čas v Petrově bytě se stařenkou.

Rozeštvala nás

"Asi si říkáte, jak to dopadlo, že?" ptá se Petr a hned pokračuje: "Možná se budete divit, ale Markétka mě nakonec opustila... Ta babča to s ní prostě uměla. Mě šikanovala, ale sotva se objevila Markétka, úplně obrátila. Dokonce jednou prohlásila, že mě má ráda jako vlastního vnuka, a proto je jí líto, že jsem k ní tak neohleduplný. Markétka si nenechala vymluvit, že to tak není, stále jsme se kvůli tomu hádali, až mi jednoho dne dala sbohem." A to byla poslední kapka Petrova hořkého poháru v soužití s bábinkou. Rozhodl se, že byt raději prodá a najde si jakýkoli jiný, jen aby konečně bydlel sám.
Jenomže ono to tak jednoduché nebylo, jak Petr vzápětí přiznává: "Až v okamžiku, kdy jsem začal ten byt prodávat, jsem pochopil, jaký jsem naivka a blázen! Nikdo totiž nechtěl o prodeji bytu s bábinkou ani slyšet. A to jsem samozřejmě líčil, jak je úžasná, jak o ní pomalu ani nevím, a dokonce jsem i lhal, že se už brzy stěhuje do toho pečovateláku. Co vám budu vyprávět? Byt jsem neprodal a soužití se stařenkou pokračovalo dál."
Petr tedy změnil taktiku; nemohl se zbavit bytu, zbaví se šikanující nájemnice.
Ne, že by ji snad hodlal sprovodit ze světa, to opravdu ne, i když se přiznal, že si nejednou vyčítal, že k ní nedokáže být tvrdší. Petr začal iniciativně shánět bydlení pro babičku sám. Obcházel různé pečovatelské domy, obvolával i domovy důchodců mimo území Prahy a čekal, až se jednoho dne z nějakého ozvou.

Vysvobození po čtyřech letech

"Nevěřili byste, co může mít skoro devadesátiletá babča energie," ironicky se usmívá Petr, když líčí, co si s bábinkou vytrpěl v následujících letech. Ta paní byla prostě nezmar. Už jsem se obával, a vím, že to teď bude znít trochu tvrdě, že se jí nikdy nezbavím, ale nakonec jsem se přece jen dočkal. Na ten den nikdy nezapomenu!"
Výraz Petrova obličeje se úplně změnil, když se pustil do vzpomínek na den, kdy se podařené babičky zbavil. "Přestože jsem měl vlastní byt, Štědrý den jsem trávil vždycky u rodičů," vysvětluje Petr. "Ráno, sotva jsem se vyspal a samozřejmě si vyslechl spílání babči, vyrazil jsem k nim. Vtom zazvonil telefon a já si vzpomínám, jak jsem řešil, jestli ho zvednu, když řídím. Pak jsem si ale řekl, že nepřijmout hovor zrovna na Štědrý den by nebylo dobré."
Dozvídáme se, že volali z jednoho domova důchodců, kde měl Petr podanou žádost, že se jim uvolnil pokoj. Prý právě zemřela nějaká paní, takže se bábinka může po svátcích stěhovat.
"Věříte, že jsem se při té zprávě rozbrečel jako malý kluk? Byl to ten nejhezčí dárek," říká Petr. "Nikdy jsem nebyl šťastnější, než když jsem si uvědomil, že budu mít konečně klid!"

Učitel utýral spolužáka k smrti

14. ledna 2007 v 10:19 | super.cz |  ostatní (nezařazené )
Kamarád křičel: "Už nikdy mě nebude týrat!" Kluci to přičítali opilosti... Druhý den se dozvěděli, že se oběsil.
Nenech si líbit nic, co je podle tebe za hranicemi pravomocí tvých vyučujících. Jak v takových chvílích postupovat? Přečti si náš příběh a inspiruj se.

Od pohledu tyran

Přestup ze základky na gymnázium byl velkou změnou, která mi přinesla nové zážitky, přátele i učitele, kteří od nás chtěli nejlepší výkony. Ale zvykla jsem si. Ve druhém ročníku se nám často měnili profesoři na matematiku.
Tehdy nás třídní upozornila na to, že snad konečně dostaneme učitele, který by nás měl doprovázet až k maturitě. Když poprvé vstoupil do třídy, upoutal mě svým vzhledem. Měl na sobě čistě bílou, naškrobenou košili, hnědé kalhoty, které odhalovaly jeho úzké kotníky a na nohou rozšlapané pantofle. Řekla jsem si, že ho nemůžu soudit podle vzhledu, třeba to bude fajn učitel, na kterého budeme při třídních srazech s nostalgií vzpomínat.
To druhé se vyplnilo, ale v jiném smyslu... "To je sebranka," byla jeho první slova, kterými se mi zapsal paměti. Posadil se za katedru a sledoval nás svýma hnědýma očima. "Tak na takový ksichty se tady budu dívat celej školní rok," pronesl a ušklíbl se. Třídou se ozval smích. Nechápavě jsem se ohlédla na své spolužáky. Byli to hlavně kluci.
Ze zadních lavic se ozvalo: "Ten je skvělej!" Tohle byl okamžik, kdy nový profesor rozdělil naši třídu na dvě znepřátelené skupiny. Jedni ho začali milovat, druzí nenávidět. Zbytek hodiny jsme se představovali. U žádného z nás neopomněl prohodit nějakou rádoby vtipnou charakteristiku, zesměšňoval náš vzhled, oblečení, schválně komolil jména. Když však o mojí silnější kamarádce řekl, že by se lépe vyjímala v prasečáku, a zeptal se jí, proč leze na gympl s takovou vizáží, zatrnulo i těm, kteří se jeho vtípky dobře bavili. Když odcházel ze třídy, naposledy nás všechny sjel pohledem.
Přemýšlela jsem, jestli z něj mám divný pocit jen já. V jeho očích jsem viděla nenávist, šel z něj strach. Nikdy by mě nenapadlo, že se učitelem může stát někdo, komu je zřejmě příjemné ponižovat své žáky. V hlavě se mi honily myšlenky na to, jestli by nebylo lepší o dnešku říct třídní, ale bála jsem se. Nejspíš by mi stejně nevěřila, zeptala by se matikáře, ten by všechno zapřel a pak mi udělal ze života peklo. Třeba jsem jenom přecitlivělá,' uklidnila jsem se a řekla si, že jeho chování budu brát taky jako srandu.

První oběť (zatím)

Odpoledne mi zatelefonoval můj o rok starší kamarád ze školy. Povídali jsme si o všem možném a dostali se i k našemu novému matikáři. Věděla jsem, že ho měl Martin minulý rok na fyziku. Při vyslovení jeho jména se usmál a začal mi vyprávět jednu historku za druhou. Už jsem začínala věřit tomu, že má nový učitel pouze svérázný smysl pro humor a já že jsem konzervativní suchar. Najednou Martin zmlkl a zvážněl. Náš matikář prý nevycházel s jedním žákem, kterého neustále ponižoval, nesmyslně ho trestal a téměř každou hodinu ho zkoušel takovým způsobem, že nemohl dostat nic jiného než nedostatečnou.
Jednou večer se prý tenhle kluk se spolužáky opil a na cestě z hospody domů křičel: "Už nikdy mě nebude týrat!" Kluci to přičítali opilosti, sami měli problémy dojít domů... Druhý den se dozvěděli, že se ten kluk oběsil. Nenechal po sobě nic, žádný dopis na rozloučenou, žádný vzkaz. Když mi to Martin říkal, běžel mi mráz po zádech. Vzpomněla jsem si na chladný a prázdný pohled našeho matikáře a skoro zařvala do telefonu: "Jak to, že takovej parchant může ještě vůbec učit?!" Cítila jsem hroznou nespravedlnost a zároveň bezmoc. Martin řekl, že hned po této události se rozjelo trestní stíhání, ale prý se nikdy neprokázalo, že hlavním důvodem byl on. Nikdo nevěřil svědectví jeho spolužáků, kteří potvrdili, že ho učitel šikanoval. Stíhání bylo ukončeno pro nedostatek důkazů. Tenhle příběh mi stačil. Dlouho do noci jsem nemohla usnout, bála jsem se probuzení a toho, že zítra máme hned dvě hodiny matematiky.

Ponižování pokračuje

Postupem času jsme se spolužáky začali chápat, že člověk, jako je náš učitel, je schopen všeho. Kdokoliv se vymykal konvencím, vybočoval z uniformity žáků, stal se terčem jeho ponižujících narážek a připomínek. Obzvlášť nesnášel dívky a v hodinách, kdy měli kluci místo matematiky tělocvik, nám to dával jasně najevo. "Sylvánová, umíte vařit? Jo? Tak co děláte na gymnáziu? Stejně víte, že skončíte jako uklízečka na nádraží, tak proč zabíráte místo chlapcům, kteří se chtějí vzdělávat? Ženy mají jinak stavěný mozek než muži."
Všechny jsme se dívaly na Jitku, která stála před tabulí jako kajícník, v rukou křečovitě žmoulala křídu a upřeně se dívala do země. Učitel se houpal na kantorské židli a spokojeně se usmíval. "Jak VÁS sem mohli vzít, to teda nechápu!" Jitce vytryskly slzy. "Sedněte si, kdo se má na vás dívat." Všechny bez výjimky už jsme k němu cítily hluboký odpor. Na společných hodinách si k tabuli vždy vybíral ty samé žáky, dával jim několik pětek najednou a velmi se tím bavil. Na oddělených hodinách si na nás vybíjel zlost vůči celému ženskému pokolení. Trvalo to asi jeden a půl roku. Na tuhle dobu asi nikdo z nás nezapomene - vstávat každé ráno se strachem, jestli se terčem jeho poznámek dnes stanu zrovna já...

Konečně vzpoura!

Těžko říct, proč jsme proti jeho chování vystoupili až po tak dlouhé době. Především jsme měli strach. Strach, že nám nikdo neuvěří, že se to matikář dozví a bude se mstít, že na to doplatíme. A hlavně jsme nevěděli, jak jeho chování vůči nám dokázat. Až jednoho mého spolužáka napadlo nahrát jeho urážky na diktafon. Stačilo nahrát jednu vyučovací hodinu a měli jsme dostatek materiálu k tomu, abychom něco podnikli.
Nahrávku si poslechla třídní, posléze celý učitelský sbor a nakonec i ředitel gymnázia. Události poté nabraly rychlý spád. Náš matikář dostal okamžitou výpověď a navíc ne zrovna lichotivý posudek. My dostali úžasného sympatického matikáře, který s námi jezdí na vodu, na výlety a je to právě ten typ učitele, na kterého budeme jednou vzpomínat s nostalgií.